V oboru koncertantních skladeb Bohuslava Martinů je Concertino pro violoncello s průvodem nástrojů dechových, bicích a klavíru [H 143] prvním reprezentativním dílem. Početnou skupinu jeho tvorby se sólovým violoncellem vytvořily dále dva koncerty s orchestrem (1930, [H 196 I]) a (1945, [H 304]), Sonata da camera [H 283] pro violoncello a komorní orchestr (1940) a vedle tří sonát několik dalších skladeb s průvodem klavíru, významem nikterak nestojících v pozadí (zejména například Variace na Rossiniho téma [H 290] z r. 1942 a [Variace] na slovenskou lidovou píseň [H 378] z r. 1959). […]
Svým vznikem spadá Concertino do počátku pařížských let skladatelovy tvorby a nese řadu znaků stylového přerodu. Jeho jednovětá forma je poznamenána jistou rapsodičností, která sice dává prostor sólovému živlu, ale současně uvolňuje tvarovou sevřenost díla. Rovněž bohatá mnohotvárnost a vyhraněná určitost poměrně velkého množství tematických skupin ukazují ještě na ranou periodu skladatelovy tvorby – pozdější Martinů spěje k nápadnému zjednodušení hudebních myšlenek a k striktnímu omezení přílišné tematické pestrosti. I v Concertinu je však již vidět zřetelná snaha po jejich sjednocení. […]
Předzvěstí skladatelovy hudební řeči příštích desetiletí je tu uvolnění rytmickometrické vázanosti, projevující se zatím ještě převážně jen v rozmanitosti takových druhů a jejich kombinací […], ale i svéráznou synkopací […]. Uvolnění rytmickometrické struktury Concertina má svou analogii ve sféře tonality. Tonální výstavba stojí ještě cele na postupech pozdně romantické harmonie; zatímco však melodika vedoucího hlasu vychází z diatonického základu, pozadí ostatních hlasů těží již vydatně z disonantních střetnutí opouštějíc svět harmonické stavebnosti uplynulého půlstoletí. […]
Dedikace skladby ji svazuje s postavou violoncellisty holandského původu Mauritse Franka, který patřil do okruhu skladatelových přátel. Spolu se Stanislavem Novákem založil Frank – předtím člen proslulého Amar – Hindemithova kvarteta – úspěšný kvartetní soubor, v jehož repertoáru byl mimo jiné 2. kvartet Bohuslava Martinů [H 150], připsaný tomuto komornímu tělesu.
Jaroslav Mihule, Bohuslav Martinů: Concertino pro violoncello a malý orchestr (klavírní výtah), Praha: Panton, 1973, s. II.