Foxtrot, H 126bis, z roku 1920 přesahuje svým významem příležitostné určení: hledali bychom pro něj jen těžko obdobu v naší taneční hudbě té doby. Jeho dvoudílná forma (A, B) i členění obou dílů (a, b, a; c, c’) sice zachovává obvyklý postup včetně pravidelné periodicity. První díl (A) je však pozoruhodný typicky martinůovskými „zastíracími manévry“ v tonálním plánu, když vcelku konvenční kvintový kruh vztah tónin uvnitř dílu A je obratně maskován dvojnásobnou průchodnou modulací. Neméně zajímavý je zde i pokus překročit výrazovou stereotypnost dobové produkce (capriccioso v dílu A, scherzando v Triu), stejně jako kontrapozice jakéhosi „legatového stylu“ v melodickém hlasu s celkovým rytmickým prostředím skladby, utvářeným především strojovým pulsem levé ruky na způsob ragtimu. Tónina druhého dílu (Trio, B) je vůči základní tónině dílu A v tehdy nezvyklém sekundovém poměru, zastřeném ovšem modulací do „nepravé“ tóniky A-dur těsně před Triem. Poslední takty Tria překvapivě modulují do C-dur, tedy do výchozí tóniny celé skladbičky. Foxtrot ovšem zůstává přes tyto finesy skladatele „z druhého břehu“ taneční hudbou, limitovanou i technickými možnostmi hráče, jemuž byla dedikována [milému příteli Jeníkovi Jílkovi].
Iša Popelka, Bohuslav Martinů: skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 33.