[…] Jedna z příležitostných skladbiček, kterou Martinů psal pro Kytaru, neformální volnou společnost (nikoliv „řádný“ spolek) mladých lidí, vesměs studentů a mladých učitelů, lidí tak mladých, že je už nestačilo pohltit soukolí první světové války. Kytara, jejíž činnost přerostla až do začátku 20. let, pořádala nejen zábavní večírky, ale i divadelní a hudební produkce a Martinů jí vydatně pomáhal v její hudební činnosti. […]
Martinů uplatnil ve Slavnostním pochodu „Kytary“ [H 125bis] svůj jemný humor – jako málokdy předtím a často potom. V sousedství či spíše ve spojení s pochodovými klišé zde totiž Martinů komponoval hudbu na způsob poválečných moderních tanců odvozených z ragtimu, a právě tato stylová „nečistota“ působí dodnes jako hudební vtip, jako lehká parodie na konvenční marš. Ostatně právě tak autor skladbičku mínil. Svědčí o tom přívlastek „slavnostní“ v titulu pochodu, na němž není pranic slavnostního, dedikace, jemně parodující zvyklosti důstojného spolkaření, autoportrét Martinů pod titulem, svérázný výrazový pokyn na začátku skladby i sborové volání, jež se mělo ozývat na několika místech pochodu a jež situuje provozování skladby nejspíš do kruhu přátel v nejlepší zábavě. Pamětníci si však nevzpomínali, zda byl Slavnostní pochod v Kytaře skutečně provozován.
Iša Popelka, Bohuslav Martinů: skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 22.