Stín [H 102] je jedním ze čtyř doposud neznámých baletů, které Martinů napsal před Istar, H 130, prvním realizovaným baletem (v Praze 1924). Dva z těchto baletů, Tance se závoji, H 93, a Koleda, H 112, z let 1914, resp. 1917, byly dlouho považovány za ztracené. Vedle Stínu se dochoval balet Noc, H 89, z roku 1914, impozantní kompozice, která využívá velmi početný orchestr a ženský sbor umístěný za scénou. Stín naproti tomu obsahuje pouze komorní orchestr a soprán mimo jeviště. Harry Halbreich poznamenal, že „bychom jen stěží poznali, že tato díla vytvořil tentýž skladatel v rozmezí tří let“. Ještě těžší je uvěřit, že měly tvořit součást trilogie jednoaktových baletů. Třetí část měla představovat dramatizaci obrazu Vila na moři od švýcarského malíře Arnolda Böcklina. Nakonec z tohoto podnětu vznikla orchestrální Balada, H 97, napsaná pravděpodobně v období mezi díly Noc a Stín.
Katalyzátorem tohoto tvůrčího rozmachu byla ruská herečka a tanečnice Olga Vladimirovna Gzovská, která poprvé vystoupila jako sólistka v pražském Národním divadle v roce 1912. Martinů jí napsal a doufal, že až příště přijede do Prahy, naváže s ní spolupráci. Soudě podle krátké odpovědi manžela Gzovské, Vladimíra Nelidova, v níž Martinů žádal, aby se dostavil do jejich hotelu, byla jeho nabídka přijata příznivě. V dopise svému příteli a životopisci Miloši Šafránkovi z roku 1958 však Martinů uvedl, že se s Gzovskou nikdy nesetkal, pouze jí poslal partituru. Časopis Nové ilustrované listy nicméně v srpnu 1914 přinesl zprávu, že Gzovská přijala Tance se závoji k provedení, a přestože k žádnému provedení zřejmě nedošlo, Martinů byl dostatečně povzbuzen, aby pokračoval – Stín dokončil do Vánoc 1916.
16. srpna 1919 Martinů napsal šéfovi Národního divadla Karlu Kovařovicovi, jehož chtěl požádat o nastudování baletu. Kovařovic odpověděl až koncem října, nicméně se vyjádřil, že je připraven dílo doporučit. Dále Martinů vyzval k trpělivosti a vysvětlil mu, že konečné rozhodnutí je nyní na Otakaru Ostrčilovi, který byl nedávno jmenován jeho nástupcem. Martinů naděje však byly zmařeny ještě před koncem roku. Ostrčil se totiž domníval, že nemůže doporučit ani Noc, ani Stín. Jeho recenze Noci je v podstatě povrchní, ale o Stínu psal obšírněji, shrnul děj baletu a pak uvedl důvody, proč dílo odmítl.
Halbreich se domnívá, že jde o důležitou etapu skladatelova vývoje, zejména pokud se jedná o využití klavíru v komorním prostředí. Tento prvek pochopitelně vyvolal nejostřejší Ostrčilovu kritiku, ale v následujících desetiletích se s ním budeme v Martinů tvorbě setkávat znovu a znovu. Stín má jistě více než jen dokumentární hodnotu – při vší své lehkomyslné nepraktičnosti a místy neobratné orchestraci obsahuje množství přitažlivých myšlenek, které zůstávaly příliš dlouho skryty.
Mike Crump, Martinů Revue, 2/2016