Izaiášovo proroctví, H 383, poslední rozsáhlé dílo Bohuslava Martinů, je poznamenáno jeho blížící se smrtí. Po vyčerpávající operaci žaludku v listopadu 1958 a krátkém odpočinku se Martinů poddal neúprosné tvůrčí vášni. Na jaře 1959 strávil téměř dva měsíce v Nice, kde pracoval na nové kantátě pro mužský sbor obohacené o soprán, alt a barytonová sóla a poněkud neobvyklou kombinaci nástrojů. Trubka, viola, tympány a klavír vytvářejí zvláštní vazbu zabarvení, která provokuje atmosféru proroctví o zkáze.
Skladba je souborem textů z kapitol 21 a 24 starozákonní knihy Izaiáš, která popisuje, „jak se Pán Bůh rozhněval lidmi“ (z dopisu Martinů své sestře Marii ze dne 20. května 1959) a rozhodl se potrestat lid Judea. Impuls k vytvoření kantáty vzešel od německo-izraelského muzikologa Petera Grandewitze, který Martinů navrhl, že by mohl napsat dílo s biblickým motivem, které by mělo premiéru v Izraeli. Miloš Šafránek byl svědkem rozhovoru Gradenwitze s Martinů: „Mluvili spolu o Bibli a Martinů mu řekl, jak silně byl ovlivněn poetickými a dramatickými aspekty Bible.“ Křesťanská kniha víry je také jedním z mála svazků spolu s několika sbírkami lidových písní, které si skladatel na své časté cesty vždy brával. Text ke kantátě složil v angličtině, ale často se hraje také v hebrejštině.
Poslední záchvat smrtelné nemoci v květnu 1959 donutil Martinů práci přerušit, a jak se ukázalo, posléze zcela znemožnil její dokončení, takže závěrečnou třetí část s názvem Břímě Moabovo, H 383 A (Text Izaiáš XVI) stačil skladatel zachytit pouze ve skice. Již objednavatel díla, ředitel nakladatelství Israeli Music Publications dr. Peter Gradenwitz však postřehl, že dochované torzo působí velmi uzavřeným dojmem. K anglickému textu originálu připojil ještě hebrejský a německý překlad a dílo vydal. Premiéra se uskutečnila v Tel Avivu dva roky po smrti Bohuslava Martinů. Nedokončené dílo i dnes budí dojem uměleckého mementa mori naplněného předtuchou smrti.
Aleš Březina