Ačkoliv se výslovně nepovažoval za sborového skladatele, složil Bohuslav Martinů na objednávku českých souborů celou řadu děl, která jsou dodnes hojně provozována a začínají se prosazovat dokonce i v zahraničí. K nejznámějším patří Čtyři písně o Marii, H 235, Zbojnické písně, H 361, a tři řady českých madrigalů z let 1938, 1948 a 1959. V posledním roce skladatelova života vznikly České madrigaly pro smíšené hlasy, nazývané někdy též „Kniha písní“ (podle skladatelova označení Part-Song Book“). V té době muselo být Martinů již definitivně jasno, že se do své vlasti nebude smět nikdy více podívat. O osudech utečenců, odsouzených k životu v exilu, pojednává i jeho opera Řecké pašije, H 372, jejíž druhou verzi v lednu 1959 dokončil. Snad si byl vědom i blížící se smrti, alespoň tomu nasvědčuje zvýšená intenzita komponování – během pouhých osmi měsíců složil více než deset skladeb, mezi nimi dvě kantáty, Komorní hudbu č.1, H 376, a Nonet č.2, H 374.
Čtyři madrigaly pro pětihlasý smíšený sbor vznikly na usedlosti Paula a Maji Sacherových mezi 14. a 20. březnem 1959. Martinů je věnoval paní Marii Pražanové, která se po celá dlouhá desetiletí jeho odloučenosti od vlasti obětavě starala o členy jeho rodiny. Texty našel opět ve sbírkách moravské lidové poesie od Sušila a Bartoše. V rozmezí pouhých sedmi dnů vznikl jeden z nejlepších sborových cyklů Bohuslava Martinů, v němž zřetelně dominuje madrigal č.3 Na tom světě nic stálého. Rafinované užití prázdných kvintových souzvuků a protiklad sólového hlasu proti tutti dělají z tohoto madrigalu úchvatnou skladatelovu intimní výpověď o jeho vlastním vztahu ke smrti.
Aleš Březina, Bohuslav Martinů: Selected Masterpieces, © 2001 Supraphon Music a.s