Nejranější klavírní kompozice Valčíky 1–5, H 5, vznikly v roce 1910, v době, kdy byl Martinů ještě v podstatě samoukem, tedy ještě před prvními konzultacemi s Josefem Sukem.
Podobně jako v Polkách [H 101, 1916] se i v těchto raných valčících vyskytují opakující se melodie v různých tóninách. I přesto, že mají schubertovskou texturu, skýtají tyto rané skladby pořád ještě náznaky charakteristických Martinů akordů s nevšední chromatikou a překvapivými kadencemi i přesto, že jsou metricky obvyklé, bez plynulejšího prolínání a klouzání, které je patrné v pozdějších Polkách. Závěrečná kadence prvního valčíku je však skutečnou předzvěstí pozdějšího Martinů. V několika valčících lze kupodivu nalézt narážky na španělskou hudbu, snad i nádech hudby Enriqua Granadose nebo španělských tanců Clauda Debussyho. Neexistují však žádné historické doklady, které by naznačovaly, že se Martinů v době vzniku skladby zajímal o dění na Pyrenejském poloostrově, ačkoli později v životě se občas zamýšlel nad tím, zda jeho příjmení nepochází z italských, nebo španělských kořenů (snad Martini, respektive Martinez).
Na začátku první skladby má basová linka sestupnou řadu tónů (A-G-F-E) typickou pro mnoho kytarových skladeb, nelze ale také přehlédnout vliv Richarda Strausse, který je patrný ve třetím valčíku. Počínaje čtvrtým valčíkem je stále zábavnější sledovat, kam až Martinů zajde v rozverné závěrečné kadenci. Rýsující se harmonie připomíná už po necelé minutě této skladby Debussyho španělskou hudbu. Závěrečný pátý valčík není tak sevřený v délce frází, přičemž je jeho střední část zasněnější než všechny ostatní v tomto souboru. Objevuje se zde několik překvapivých posuvek v melodii, pěkný straussovský důraz na odskoky a návraty půl tón od očekávaného rozvedení – a opět nevšední závěr.
Ačkoli tyto rané valčíky vznikly v roce, kdy se mladý Martinů začal vážně věnovat soustavné skladatelské práci, nebylo to pro něj z akademického hlediska zrovna příznivé období: Martinů byl podruhé vyloučen z pražské konzervatoře – poprvé to bylo za hraní s amatérským orchestrem bez povolení, tentokrát za „nenapravitelnou nedbalost“.
Nahrávka skladby byla poprvé vydána společností Naxos v roce 2009 (Martinů: Complete Piano Music, Vol. 5 – Polkas 1916, Five Waltzes; Giorgio Koukl).
Mark Gresham a Cary Lewis, Martinů: Complete Piano Music, Vol. 5 – Polkas 1916, Five Waltzes, Naxos, 2009.