Druhá dochovaná skladba Bohuslava Martinů, Posvícení, H 2, vznikla v roce 1907 a ještě téhož roku byla provedena v Městském divadle v Poličce. Je to krátká, ale půvabná suita tanců pro flétnu a sedmičlenný smyčcový orchestr (kromě violy a kontrabasu jsou zde tři party houslí a dva violoncella). Název Posvícení se do češtiny překládá různě: „Vesnická slavnost“ nebo „Dožínky“. Tradičně se slaví v termínech, které se shodují s výročím vysvěcení místního kostela. Stále častěji se tento termín používá pro obecní oslavy téměř jakéhokoli druhu. Martinů v Posvícení cituje melodii písně spojené s touto tradiční slavností To je zlaté posvícení, kterou dodnes zná mnoho Čechů.
Skladba začíná poměrně poklidným úvodem, jehož doprovodný rytmus – v dělených violoncellech s oddělenými zvoláními horních smyčců – připomíná Habaneru z Bizetovy Carmen. Vzápětí je poprvé citována píseň „posvícení“, a to v mírně propracované podobě sólovou violou a dvěma sólovými violoncelly. Poté se jí ujme celý soubor, než dozní do ztichlého ppp. Po krátké pauze následují tanečnější epizody: napjaté chromatické stoupání ve smyčcích vede ke krátké epizodě ve stylu mazurky a ještě kratšímu úryvku hudby připomínající polku. Tradiční téma „posvícení“ zůstává stranou a zůstává nepřítomné, neboť hudba na okamžik připomíná samotný úvod. Závěrečná část je tanečně rozvláčnější a bouřlivější, tak trochu ve stylu české „skočné“ (energický tanec v dvoudobém metru, jehož příkladem je pátý tanec z Dvořákovy první sbírky Slovanských tanců), plný vervy a povnesené nálady. Téma „posvícení“ je v tomto novém materiálu rozkošně zpracováno a uzavírá dílo s neodolatelnou „joie de vivre“, která nemá daleko k Bartókovým Rumunským lidovým tancům (napsaným o deset let později, v roce 1917). Přestože povrchní závěrečné akordy Posvícení prozrazují prudkost mládí a mohou vyvolat chápavý úsměv, nakažlivý élan předchozích taktů zůstane v paměti déle a jistě získá této mladistvé skladbě mnoho přátel.
Michael Crump, Early Orchestral Works, Volume One, Toccata Classics, London 2013