Základní informace
Titul CZSerenáda
Podtitul CZpro dva klarinety, housle, violu a violoncello
Titul ENSerenade [auth.]
Podtitul ENfor two clarinets, violin, viola and violoncello
Titul DESerenade
Podtitul DEfür zwei Klarinetten, Violine, Bratsche und Cello
Titul FRSérénade
Podtitul FRpour deux clarinettes, violon, alto et violoncelle
KategorieKomorní hudba
PodkategorieKvintety
Halbreichovo číslo a přípona334
Části (věty)1. Moderato poco allegro; 2. Andante; 3. Allegro (poco) - Trio: Molto vivo; 4. Adagio - Allegro
Durata24'
Nástrojové obsazeníCl Cl Vl Vla Vc
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant Leventritt Berner, Rosalia
Diplomatický přepis věnováníTo | Rosalie Leventritt.
Poznámka k věnováníVěnování na titulní straně autografu.
Původ
Místo kompoziceNew York
Rok dokončení1951
Započetí kompozice08.10.1951
Dokončení kompozice11.11.1951
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Robert McGinnis (Cl), Napoleon Cerminara (Cl), Joseph Fuchs (Vl), Lillian Fuchs (Vla), Bernard Greenhouse (Vc)
Cerminara, Napoleon
Fuchs, Lillian
Fuchs, Joseph
Greenhouse, Bernard
McGinnis, Robert
Datum premiéry04.01.1952
Místo premiéryNew York (Town Hall)
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Místo uloženíPolička
Současný vlastníkCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Poznámka k rukopisuBlueprintová kopie autografní partitury v majetku Éditions Max Eschig v Paříži.
Vydání
Místo vydáníPaříž
VydavatelÉditions Max Eschig
Rok vydání1962
CopyrightÉditions Max Eschig, Paříž
Poznámka
PoznámkaNázev na titulní straně autografní partitury: "Serenade | for violin, viola, Vcello | and two clarinettes [sic]."; tištěné vydání (Eschig, 1962) zachovává v podnázvu stejné pořadí nástrojů: "Sérénade pour violon, alto, violoncelle et deux clarinettes". -- - -- Alternativní název: "Serenáda in F".
Informace

Serenáda in F pro dva klarinety, housle, violu a violoncello, H.334

Bohuslav Martinů se narodil v roce 1890 v Poličce (dnes Česká republika). V patnácti letech odešel studovat housle na Konzervatoř v Praze, ze které byl ale po několika letech pro „nepolepšitelnou nedbalost“ vyloučen. S výjimkou období první světové války, které strávil v Poličce, se pak až do počátku 20. let protloukal v Praze, mj. jako houslista v orchestru České filharmonie. Jeho hlavní životní náplní ale bylo tvoření – coby úplný autodidakt se učil tím, že psal jednu skladbu za druhou. Aby si zlepšil techniku, přihlásil se v letech 1922-23 ke studiu kompozice u Josefa Suka na Mistrovské škole pražské Konzervatoře. a věnoval se hlavně komponování (studoval také částečně u Josefa Suka na Mistrovské škole pražské Konzervatoře). V roce 1923 odešel do Francie, kde zpočátku studoval soukromě u Alberta Roussela a později působil jako skladatel na volné noze až do roku 1940. Příchod německých vojsk ho donutil k emigraci do USA, kde žil s několika malými přestávkami přes dvanáct let. Po komunistickém převratu v roce 1948 se Martinů rozhodl přeměnit svůj pobyt v zahraničí na trvalý exil a stal se později americkým občanem. V roce 1953 se přestěhoval z USA zpět do Evropy a žil pak střídavě v Itálii, Francii a ve Švýcarsku, kde v roce 1959 zemřel.

Serenáda in F pro dva klarinety, housle, violu a violoncello, H. 334 vznikla v říjnu a listopadu roku 1951 a je věnována paní Rosalii Leventrittové, významné mecenášce amerického hudebního života. Bohuslav Martinů stál v době jejího komponování jednoznačně na vrcholu svých tvůrčích sil, což vynikne zvláště při pohledu na nadprůměrnou kvalitu vznikajících skladeb a jejich melodickou a harmonickou invenci. Po dlouhodobém letním pobytu na venkově byl výtečně odpočatý – 16. září 1951, tedy přibližně měsíc před vznikem Serenády in F napsal příteli Franku Rybkovi: „Já jsem si na noty ani nevzpomněl, jsem stále nějak zaměstnán nic neděláním, tak Ti ani žádné novinky napsat odsud nemohu, vyjma toho, že se mi tu opravdu líbilo a potřeboval jsem býti sám.“ Tato odpočatost, uvolněnost a z ní vyplývající čerstvá skladatelská invence přímo čiší ze Serenády in F, jednoho z nejlepších a nejpodivuhodnějších komorních děl svého autora.

Označení „serenáda“ evokuje hlavně nevázané, veselé muzicírování. Sérii čtyř takovýchto serenád Martinů napsal na počátku 30. let. V případě Serenády in F však její název vystihuje jen některé stránky díla, které rozsahem, závažností materiálu i důkladností kompoziční práce hranice tohoto pojmu výrazně přesahuje. Jen místy evokuje atmosféru českých lidových pastorel, které se v roce 1951 přiblížil ještě více ve Stowe pastorals pro pět zobcových fléten, klarinet, dvoje housle a violoncello, jinak je každopádně skladbou nepoměrně sofistikovanější a z kompozičního i interpretačního hlediska náročnější. Nacházíme zde syntézu mnohého z toho, co si Martinů osvojil ve svém pařížském a americkém období, dalo by se přímo říci, že Serenáda in F představuje zvláštní kombinaci přímočařejšího „amerického“ stylu s harmonicky i melodicky komplikovanějším stylem „francouzským“. Celé dílo se odehrává ve střetech protikladů těchto odlišných výrazových světů. Hned od samého počátku se chromatické pasáže v úzké harmonii střídají s diatonickými zejména terciovými a sextovými postupy, evokujícími českou lidovou hudbu.

První věta Moderato poco allegro začíná těkavým převalováním obou klarinetů, které působí jako bolestné chvění a upomene na dramatické Symfonické fantazie, na kterých skladatel v té době již pracoval. Již ve čtvrtém taktu však razantně nastoupí viola s radostnou fanfárou v rozsahu tří oktáv a vzápětí se přidají housle s melodií, která upomene na českou lidovou písničku a má mnoho styčných bodů se skladbami Martinů z počátku 30. let. Druhá věta je krásné melodické Andante plné barvitých neoimpresionistických zvukových kombinací. Halekání klarinetů ve 3. větě Poco Allegro opět upomene na daleko dřívější tvorbu Bohuslava Martinů, snad nejvíce na Ronda z roku 1930, ve kterých se místy přiblížil výrazovému světu Leoše Janáčka. Po rozjásané třetí větě překvapí závažnost úvodu věty čtvrté Adagio, která začne chorálem ve smyčcových nástrojích. Již brzo se ale nálada rozjasní, oba klarinety nastoupí s malou melodickou buňku, která se stane ostinatem pro nástup smyčců. V následující rychlé části dosahuje Martinů protipostavením smyčcových a dechových nástrojů skvělých zvukových efektů. Reprízou úvodu čtvrtá věta a celá skladba končí.

Je stěží pochopitelné, proč je dílo tak invenční a posluchačsky vděčné tak málo hráno a nahráváno. Až do nedávna existovaly pouze dva rozhlasové snímky, teprve na konci 90. let k nim přibyly dvě CD nahrávky, jedna americká a jedna německá. Na vině je zřejmě nejvíc okolnost, že dílo vyšlo tiskem ve Francii a bylo tedy pro české interprety obtížně dostupné. Svou roli hrál možná i agresivní nástup institucionálně podporované mladé generace avantgardních skladatelů. Vedle jejich děl musela působit serenáda s jasným tonálním označením až provokativně. Dnešní tolerantnější doba se opět vrátila k pluralitě různých oprávněně vedle sebe existujících stylů. Na světlo tak nyní vycházejí mnohé skvosty, podávající podstatně pestřejší obrázek tvorby 50. let.

 

Aleš Březina

 

Prameny

« předchozí
ID 256 (záznam 1 / 0)
další »