K žánru smyčcového kvartetu se Martinů vrátil v roce 1946 na objednávku Arthura Tillmana Merritta, vedoucího katedry muzikologie na Harvardské univerzitě pro připravované sympozium o hudební kritice.
Martinů se sice stále zotavoval z vážné nehody, kterou utrpěl 17. července 1946 pádem z terasy v Great Barringtonu, prestižní zakázku přesto přijal a v polovině října začal skládat Smyčcový kvartet č. 6, který dokončil 25. prosince 1946. Premiéra v podání Waldenova kvarteta se uskutečnila 1. května 1947 v Sanders Theatre, Cambridge, Massachusetts. Martinů se jí osobně zúčastnil a byl tak přímým svědkem úspěchu své skladby, která koncert zakončovala. Vysoký počet hudebních kritiků, přítomných na sympoziu a s ním spojených koncertech, se výrazně projevil i v mimořádné četnosti recenzí, publikovaných v následujících dnech a týdnech v amerických denících a časopisech.
Waldenovo kvarteto se dílo rozhodlo zařadit od příští sezóny na repertoár a hráči proto odmítli vrátit provozovací materiál, o který projevil zájem Paganini kvartet. Mimořádně zajímavým a i pro kritickou edici cenným dokladem provozování 6. smyčcového kvartetu je nahrávka Waldenova kvarteta z roku 1953. První evropské provedení se uskutečnilo 4. října 1955 v londýnské Wigmore Hall v podání souboru Indig Quartet. K československé premiéře v podání Hábova (pozdějšího Novákova) kvarteta došlo 5. června 1955 v pražském Rudolfinu. Tento soubor pak dílo přednesl v řadě českých měst, ve Stockholmu, Berlíně, Teheránu, Bejrútu a Káhiře a natočil ji v březnu 1958 v rozhlasovém studiu ve východním Berlíně.
Smyčcový kvartet č. 6 nabídl Martinů nakladatelství Melantrich. Smlouvu na vydání podepsal 15. prosince 1947 v New Yorku. V důsledku komunistického puče v Československu v únoru 1948 Martinů ztratil přehled o dalších osudech partitury a vedl proto paralelně jednání s nakladatelstvím Boosey&Hawkes. První tištěné vydání kapesní partitury vyšlo v roce 1950 v nově zřízeném Národním hudebním vydavatelství Orbis. Martinů se na něm nepodílel, obdržel ho až poštou v červnu 1950 a vyjádřil se o něm pochvalně s výhradou, že zapomněli uvést dedikaci paní Rosalie Barstow. V dubnu 1958 ale napsal Šafránkovi, aby tuto neuskutečněnou dedikaci ve své připravované monografii s ohledem na skladatelovu manželku příliš nezdůrazňoval.
Aleš Březina, Hudební rozhledy, 6/2020