Toccata e due canzoni, H. 311, je zřejmým dokladem zralého výrazu Bohuslava Martinů, v němž, řečeno slovy Virgila Thomsona, „zářivé zvuky září a znějí zároveň a nástrojová komplexnost není pouhou cukrovou polevou, nýbrž součástí hudební koncepce." Obě canzony si Martinů původně představoval jako "lehké, hravé, velmi prosté písničky." Po nějakém čase však zjistil, že se bez ohledu na jeho záměr vyvíjí zcela po svém, a on proti tomu není schopen nic dělat. Temná atmosféra druhé canzony byla však zapříčiněna i vnějšími okolnostmi: během její kompozice utrpěl Martinů těžký úraz, který měl za následky rozraženou lebeční kost, poruchu sluchu a závratě.
Aleš Březina, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 10.12.2001