V roce 1946 napsal Bohuslav Martinů v New Yorku Symfonii č. 5, H. 310 a věnoval ji orchestru České filharmonie, v němž před v letech 1919–23 hrál ve skupině druhých houslí. Pražská premiéra se uskutečnila o rok později pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Pátá symfonie uzavřela pětileté období, ve kterém Martinů od roku 1942 v ročních intervalech komponoval všech pět symfonií, než se na několik let v symfonické tvorbě odmlčel. Po jiskřivé a radostné čtvrté symfonii odráží pátá nesplněná očekávání z minulého roku. Martinů přání vrátit se po válce domů, kde ho mělo čekat profesorské místo na pražské konzervatoři, se zatím neuskutečnilo a další vyhlídky byly nejisté.
Tragický charakter a volná kompoziční koncepce odlišují tuto symfonii od všech předcházejících. První věta je příkladem techniky, kterou Martinů v tomto období často používal. Je založena na neustálém variování jednoho motivického jádra, které tak postupně tvoří téměř uzavřenou melodii. Podobným způsobem je vystavěna také první věta čtvrté symfonie a obě dvě jsou si navíc blízké i použitím dvoudílné formy. Druhá věta již však přináší odlišný způsob tvarování. Nad ostinátním pulzováním osminových not se vznáší půvabná flétnová melodie, připomínající autorem již dávno odložený svět impresionismu. Struktura věty připomíná rondovou formu, jejímž principem jsou návraty základního ritornelu, střídajícího se s epizodami. Závěrečná část třívětého celku je nejdelší z Martinů symfonických vět a patří také k těm nejzávažnějším. Vyrůstá z třítonové buňky, které se postupně rozvíjí do výrazného tématu. Vyznačuje se bohatou polyfonickou strukturu a vyniká též svrchovaně originální instrumentací. Nezvykle osobní tón jí dodává i použití moravské lidové písně ”Bolavá hlavěnka”. Uspokojivý dojem ze své práce vyjádřil Bohuslav Martinů s odstupem času takto: ,,...je to dílo dobře organizované, organické a spořádané a je v něm velmi málo míst, která by mě neuspokojila, ... nemá starou formu symfonie, ale má novější a lepší konstrukci”.
Jana Honzíková a Sandra Bergmannová, koncert Festivalu Bohuslava Martinů, 21. 12. 1999