Základní informace
Titul CZSymfonie č. 5
Podtitul CZ
Titul ENSymphony No. 5 [auth.]
Podtitul EN
Titul DESymphonie Nr. 5
Podtitul DE
Titul FRSymphonie n° 5
Podtitul FR
KategorieOrchestrální hudba
PodkategorieSymfonie
Halbreichovo číslo a přípona310
Části (věty)1. Adagio - Allegro; 2. Larghetto; 3. Lento - Allegro
Durata30'
Nástrojové obsazení3333-4331-Timp-Batt-Pf-Archi
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant Česká filharmonie
Diplomatický přepis věnováníDedicated to the Czech Philharmonic
Poznámka k věnováníVěnování na první straně tištěné partitury (B&H, 1950).
Původ
Místo kompoziceNew York
Rok dokončení1946
Započetí kompozice02/1946
Dokončení kompozice13.05.1946
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Rafael Kubelík (dir./cond.)
Kubelík, Rafael
Datum premiéry28.05.1947
Místo premiéryPraha
Ansámbl Česká filharmonie (Czech Philharmonic)
Česká filharmonie
Uložení autografu
Instituce
Místo uložení
Současný vlastník
Poznámka k rukopisuRukopis nezvěstný. -- - -- Blueprintová kopie autografní partitury uložena v Českém muzeu hudby v Praze.
Vydání
Místo vydáníLondýn
VydavatelBoosey & Hawkes
Rok vydání1950
CopyrightBoosey & Hawkes, London-New York
Poznámka
PoznámkaPrvní věta dokončena 12.03.1946, druhá věta 05.04.1946, třetí věta 13.05.1946.
Informace

Symfonie č. 5

V roce 1946 napsal Bohuslav Martinů v New Yorku Symfonii č. 5 a věnoval ji orchestru České filharmonie, v němž před v letech 1913- 23 hrál ve skupině druhých houslí. Pražská premiéra se uskutečnila o rok později pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Pátá symfonie uzavřela pětileté období, ve kterém Martinů od roku 1942 v ročních intervalech komponoval všech pět symfonií, než se na několik let v symfonické tvorbě odmlčel. Po jiskřivé a radostné čtvrté symfonii odráží pátá nesplněná očekávání z minulého roku. Martinů přání vrátit se po válce domů, kde ho mělo čekat profesorské místo na pražské konzervatoři, se zatím neuskutečnilo a další vyhlídky byly nejisté.

Tragický charakter a volná kompoziční koncepce odlišují tuto symfonii od všech předcházejících. První věta je příkladem techniky, kterou Martinů v tomto období často používal. Je založena na neustálém variování jednoho motivického jádra, které tak postupně tvoří téměř uzavřenou melodii. Podobným způsobem je vystavěna také první věta čtvrté symfonie a obě dvě jsou si navíc blízké i použitím dvoudílné formy. Druhá věta již však přináší odlišný způsob tvarování. Nad ostinátním pulzováním osminových not se vznáší půvabná flétnová melodie, připomínající autorem již dávno odložený svět impresionismu. Struktura věty připomíná rondovou formu, jejímž principem jsou návraty základního ritornelu, střídajícího se s epizodami. Závěrečná část třívětého celku je nejdelší z Martinů symfonických vět a patří také k těm nejzávažnějším. Vyrůstá z třítonové buňky, které se postupně rozvíjí do výrazného tématu. Vyznačuje se bohatou polyfonickou strukturu a vyniká též svrchovaně originální instrumentací. Nezvykle osobní tón jí dodává i použití moravské lidové písně ”Bolavá hlavěnka”. Uspokojivý dojem ze své práce vyjádřil Bohuslav Martinů s odstupem času takto: ”...je to dílo dobře organizované, organické a spořádané a je v něm velmi málo míst, která by mě neuspokojila, ... nemá starou formu symfonie, ale má novější a lepší konstrukci”.

Jana Honzíková

 

Prameny

« předchozí
ID 232 (záznam 1 / 0)
další »