Až do jeho příchodu do USA nic nenaznačovalo tomu, že Bohuslav Martinů, vedle Smetany, Dvořáka a Janáčka čtvrtý klasik české hudby, bude psát též symfonie. Jeho jediný pokus na tomto poli – osamocená symfonická věta z roku 1912 – zůstal torzem a až do svého odchodu do Paříže v roce 1923 se Martinů zabýval hlavně skládání písní a baletů.
Mezi skladateli, žijícími ve 20. letech v Paříži, měla symfonie špatnou pověst - představovala pro ně reprezentativní druh romantické hudby a většina soudobých mladých tvůrců se proto snažila vůči ní spíše vymezit. Také Martinů se v té době věnoval spíše skládání hudby pro nejrůznější neobvyklá nástrojová uskupení a experimentoval s užíváním jazzových prvků. Velké orchestrální obsazení používal pouze v krátkých jednovětých skladbách (Half-Time, H 124, La Bagarre, H 155, Le Jazz, H 168, La Rhapsodie, H 171, Invence, H 234) a ve svých operách.
Skutečnost, že až do svých padesáti let nenapsal ani jedinou symfonii, zdůvodnil skladatel později slovy, že se na tak významný úkol do té doby necítil dostatečně připraven. Stejným dílem k tomu ale přispěla zřejmě i ta okolnost, že si u něj do té doby nikdo symfonii neobjednal, neboť Martinů žil pouze z objednávek nových skladeb a z výnosů za provozování svých děl. To se změnilo v roce 1942, když obdržel objednávku od Sergeje Kusevického. Tento slavný ruský dirigent a mecenáš soudobých skladatelů si objednal od Martinů orchestrální skladbu k uctění památky své krátce předtím zesnulé ženy. Premiéra 1. symfonie Bohuslava Martinů v listopadu 1942 v podání Bostonského symfonického orchestru za řízení svého šéfdirigenta Sergeje Kusevického se stala jedním z prvních ohromných úspěchů svého autora na americkém kontinentu. Od té doby komponoval Martinů každý rok novou symfonii - teprve Pátá symfonie z roku 1946 ukončila na čas tuto sérii - a úspěchy jejich premiér napomohly upevnění jeho čelné pozice mezi nejvýznamnějšími žijícími skladateli.
Čtvrtou symfonii komponoval Martinů v jarních měsících roku 1945, v době blížícího se konce válečných útrap a očekávání klidnějších a příznivějších časů. Tento historický okamžik znamenal pro Martinů navíc též splnění jeho dlouholetého snu - vrátit se do Československa a vyučovat tam kompozici. Podle příslibů z Prahy na něj mělo čekat profesorské místo na nově založené Akademii múzických umění v Praze (dřívější Mistrovské škole pražské Konzervatoře). Martinů se proto domníval, že Čtvrtá symfonie, jeden z nepochybných tvůrčích vrcholů amerického období, bude též jeho posledním dílem komponovaným v USA. Tato naděje se bohužel neměla naplnit.
Oproti Třetí symfonii, ve které dal Martinů průchod svému stesku po domově, je Čtvrtá dílem plným radosti a očekávání. Radostná durová tónina úvodu první věty podtrhuje obrovskou energii díla a optimismus, který z něj vyzařuje. Světová premiéra Čtvrté symfonie se uskutečnila ve Filadelfii 30. listopadu 1945 za řízení Eugena Ormandyho. O necelý rok později - 10. října 1946 - byla provedena Rafaelem Kubelíkem a Českou filharmonií v Praze a během krátké doby se stala ze všech symfonií Martinů tou nejoblíbenější a nejhranější.
Aleš Březina, Bohuslav Martinů: Selected Masterpieces, © 2001 Supraphon Music a.s