Skladba Sonata da camera, H 283 vznikla po dokončení 1. revize prvního violoncellového koncertu, H 196 I, v těsné blízkosti za Sinfoniettou giocosou, H 282, na samém konci roku 1940. Martinů v té době pobýval ve francouzském Aix-en-Provence, které se mu stalo posledním ostrůvkem relativního klidu, než se vydal se svojí manželkou Charlotte na náročnou cestu přes Marseille a Lisabon do Spojených Států. Název skladby si vypůjčil z označení hudebního druhu instrumentální světské sonáty pěstované v 17. století. Typickým představitelem tohoto typu skladeb byl A. Corelli, jehož partiturám se Martinů velmi obdivoval a které se pro něj staly též učebním materiálem. Inspirace barokní hudbou je zřejmá figuracemi šestnáctinových not, jak to nejlépe ukazuje téma v úvodu třetí věty, střídání sólového hlasu s orchestrem v některých úsecích téže věty a v neposlední řadě užití orchestru jako doprovodného continua ve druhé větě.
První věta připomíná svým půdorysem sonátovou formu s jednou rytmicky výraznou hlavní myšlenkou. V druhé, výrazově nejzávažnější větě, lze občas na okamžik vycítit smutek, který bezpochyby chvílemi skladatele zaplavoval, ať již způsobený nedávnou smrtí lidsky i umělecky blízké Vítězslavy Kaprálové nebo blížícím se rozloučením s evropskou pevninou. Ve druhé větě je zpracováváno také jediné téma pozoruhodné velkým melodickým rozsahem naplňující celou větu nevšední meditativní krásou. Třetí věta se již opět vrací ke zcela převládajícímu bezstarostnému ladění skladby podtržené svěžím rytmem a rozsáhlejšími tonálními plochami.
Skladbu v roce 1943 nastudoval s Orchestre de la Suisse Romande pro premiéru ženevský cellista Henri Honegger, jemuž byla věnována. Řízení se ujal význačný švýcarský dirigent Ernest Ansermet, který provedl i některé další Martinů skladby (premiéra 1. symfonie, H 289, Parabol, H 367) a napsal několik rozborů těchto děl. Je také autorem programového textu k prvnímu provedení Sonaty da camera, ve kterém složil Martinů hudbě takovouto poklonu: „…Málo současných skladatelů uskutečnilo dnešní devízu ´návrat k čisté hudbě´ způsobem tak šťastným jako Martinů, v tom smyslu, že náměty jeho hudby jsou skutečně celé obsaženy v hudební podstatě, […] že nalézá prostředky vdechnout své hudbě horoucí život citů, aniž se utíká k oné ´rétorice´ citů, kterou vypracoval romantismus […]. Přítomná Sonata da camera je toho zářivým příkladem“. Právo na provozování si na delší čas podržel Henri Honegger.
Jana Honzíková, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 8. 12. 2001