Čtyřvětá Sinfonietta giocosa pro klavír a orchestr, H 282, vznikala v jednom z nejnapínavějších životních momentů Bohuslava Martinů. Po příchodu německé armády do Paříže byl nucen v červnu roku 1940 se svou chotí Charlottou město opustit a již několik týdnů se věnoval vyřizování úředních formalit, nutných pro odjezd do Spojených Států. Podle skladatelových vlastních slov byla skladba komponována „v unavující a nepohodlné tramvaji mezi Aix–en–Provence a Marseille, kam jsem takřka denně po dlouhé týdny dojížděl, abych získal americké vízum a takřka nedosažitelné „visa de sortie“ z Francie. Ke každé jízdě, časově asi 4 – 5 hodin denně, bylo třeba zvláštního povolení policejního komisařství.“ O to více překvapující je radostná, až hravá nálada Sinfonietty, pro kterou se stala jednou z nejoblíbenějších skladeb Martinů. K tomu jistě přispěla jednoduchost faktury i výrazu a odlehčená instrumentace. Martinů používá malé obsazení orchestru pouze s dřevenými a smyčcovými nástroji. Sólový part klavíru není vypracován ve stylu romantického nástrojového koncertu, ale je využit spíše jako strukturální a zejména zvukový kontrast k orchestrálnímu „tutti“. Tento fakt svědčí o pozadí techniky barokního concerta grossa, které Martinů inspirovalo již v mnoha předchozích skladbách. Vedle sólového klavíru se objevuje v závěru prvního dílu třetí věty „concertino“ v podobě kvarteta flétny, klavíru, violoncella a houslí, které je v následujícím Triu vystřídáno komorním dechovým kvintetem. Kromě koncertantních prvků tvorby třicátých let je v některých úsecích zřejmá návaznost na o dva roky starší Dvojkoncert, H 271 . Obě nejrozsáhlejší a nejzávažnější gradační plochy první věty Sinfonietty giocosy jsou vybudovány obdobně jako v Dvojkoncertu – po sobě nastupující šestnáctinové běhy se zahušťují a na vrcholu gradace se spojují v jeden mohutný proud. Odlišná je podoba a expozice hlavních témat a jednodušší harmonické vybavení, směřující opět více k tonalitě.
Po příjezdu do Ameriky Martinů skladbu zrevidoval a věnoval ji klavíristce Germaine Leroux. Chtěl tak vyjádřit svoje poděkování za pomoc, kterou mu v jeho cestě za svobodou spolu se svým manželem (Milošem Šafránkem) poskytla. Premiéra skladby proběhla 16. března roku 1942 v Carnegie Hall v provedení Germaine Leroux s Národním orchestrem pod vedením Léona Barzina.
Jana Honzíková, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 10.12.2000