V roce 1937 dosáhl Bohuslav Martinů hned několika tvůrčích vrcholů v různých hudebních žánrech. Dokončil svoji nejznámější operu Julietta, H 253, kantátu Kytice, H 260, a kompozici Concerta grossa pro komorní orchestr , H 263 – jednu z nejvýznamnějších koncertantních skladeb třicátých let, inspirovaných technikou barokního „concerta grossa“. Ještě na konci tohoto roku se pustil do kompozice Čtyř madrigalů pro hoboj, klarinet a fagot, H 266. V jejím názvu poprvé použil označení madrigal, které v renesanční hudbě představovalo vícehlasou vokální skladbu. Prvním impulsem, který vyvolal zájem o tento hudební druh byl recitál proslulého souboru The English Singers, který měl Martinů možnost slyšet ještě v Praze roku 1922. Čtyři madrigaly s datem dokončení kompozice uvedeným na partituře - Nový rok 1938 - byly věnovány špičkovému pařížskému souboru Trio d´Anches, které skladbu ještě téhož roku poprvé provedlo. Následovalo několik dalších skladeb s tímto označením v komorním nástrojovém i vokálním obsazení (např. Madrigalová sonáta pro flétnu, housle a klavír, H 291, 1942, Madrigaly pro smíšené hlasy, H 380, 1959), jejichž společným prvkem je příklon k polyfonní struktuře. Právě průzračnost a lineární nezávislost jednotlivých hlasů renesančních madrigalů upoutala Martinů nejvíce, méně jejich formální výstavba a literární zázemí.
Na rozdíl od kompoziční techniky inspirované vokálními skladbami renesance, se větný rámec drží klasického modelu instrumentální sonáty – allegrová první a finální věta, pomalá druhá a scherzo na třetím místě. V první a druhé větě je nejvíce zřetelná samostatnost hlasů, která způsobuje na některých místech jejich střetávání ostré harmonické souzvuky. Nechybí čistě imitační pasáže, jako například v první části druhé věty. V druhé části této věty na okamžik melodicky převládne vrchní hlas, doprovázený unisono dvěma ostatními. I vnitřní formový půdorys třetí věty odpovídá klasické scherzové větě s díly ABA, kde se díl A opakuje doslovně formou zápisu da capo al fine. Finále dává nejvíce prostoru virtuozitě hráčů a možnosti předvedení jejich perfektní souhry.
Sandra Bergmannová, Jana Honzíková; program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů; 8.12.2000