Základní informace
Titul CZČtyři madrigaly
Podtitul CZpro hoboj, klarinet a fagot
Titul ENFour Madrigals
Podtitul ENfor oboe, clarinet and bassoon
Titul DEVier Madrigale
Podtitul DEfür Oboe, Klarinette und Fagott
Titul FRQuatre madrigaux [auth.]
Podtitul FRpour hautbois, clarinette et basson [auth.]
KategorieKomorní hudba
PodkategorieTria bez klavíru
Halbreichovo číslo a přípona266
Části (věty)1. Allegro moderato; 2. Lento; 3. Poco allegretto; 4. Poco allegro
Durata18' 20''
Nástrojové obsazeníOb Cl (in C) Fg
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant Trio d'anches de Paris
Diplomatický přepis věnováníAu Trio d'Anches de Paris
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompoziceNice
Rok dokončení1938
Započetí kompozice12/1937
Dokončení kompozice01.01.1938
Poslední úprava
Premiéra
Interpret
Datum premiéry
Místo premiéryPaříž
Ansámbl Trio d`Anches de Paris
Trio d'anches de Paris
Uložení autografu
InstituceBibliothèque nationale de France
Místo uloženíPaříž
Současný vlastníkÉditions Max Eschig, Paříž
Poznámka k rukopisuFaksimile autografu uloženo v Centru Bohuslava Martinů v Poličce.
Vydání
Místo vydáníPaříž
VydavatelÉditions Max Eschig
Rok vydání1951
CopyrightÉditions Max Eschig, Paříž
Poznámka
Poznámka
Informace

V roce 1937 dosáhl Bohuslav Martinů hned několika tvůrčích vrcholů v různých hudebních žánrech. Dokončil svoji nejznámější operu Julietta, kantátu Kytice a kompozici Concerta grossa pro komorní orchestr – jednu z nejvýznamnějších koncertantních skladeb třicátých let, inspirovaných technikou barokního „concerta grossa“. Ještě na konci tohoto roku se pustil do kompozice Čtyř madrigalů pro hoboj, klarinet a fagot. V jejím názvu poprvé použil označení madrigal, které v renesanční hudbě představovalo vícehlasou vokální skladbu. Prvním impulsem, který vyvolal zájem o tento hudební druh byl recitál proslulého souboru The English Singers, který měl Martinů možnost slyšet ještě v Praze roku 1922. Čtyři madrigaly s datem dokončení kompozice uvedeným na partituře - Nový rok 1938 - byly věnovány špičkovému pařížskému souboru Trio d´Anches, které skladbu ještě téhož roku poprvé provedlo. Následovalo několik dalších skladeb s tímto označením v komorním nástrojovém i vokálním obsazení (např. Madrigalová sonáta pro flétnu, housle a klavír, 1942, Madrigaly pro smíšené hlasy, 1959), jejichž společným prvkem je příklon k polyfonní struktuře. Právě průzračnost a lineární nezávislost jednotlivých hlasů renesančních madrigalů upoutala Martinů nejvíce, méně jejich formální výstavba a literární zázemí. Na rozdíl od kompoziční techniky inspirované vokálními skladbami renesance, se větný rámec drží klasického modelu instrumentální sonáty – allegrová první a finální věta, pomalá druhá a scherzo na třetím místě. V první a druhé větě je nejvíce zřetelná samostatnost hlasů, která způsobuje na některých místech jejich střetávání ostré harmonické souzvuky. Nechybí čistě imitační pasáže, jako například v první části druhé věty. V druhé části této věty na okamžik melodicky převládne vrchní hlas, doprovázený unisono dvěma ostatními. I vnitřní formový půdorys třetí věty odpovídá klasické scherzové větě s díly ABA, kde se díl A opakuje doslovně formou zápisu da capo al fine. Finále dává nejvíce prostoru virtuozitě hráčů a možnosti předvedení jejich perfektní souhry. text: Sandra Bergmannová a Jana Honzíková

Prameny

« předchozí
ID 190 (záznam 1 / 0)
další »