Jako mladý skladatel si byl Martinů podle všeho dobře vědom toho, že je důležité, aby se moc brzy nepokoušel o příliš mnoho ambiciózních projektů. Převážnou část jeho rané tvorby proto tvoří především písně a klavírní skladby. Halbreichův katalog sice uvádí několik neúspěšných pokusů o orchestrální tvorbu v průběhu následujících let, ale jediným dochovaným svědectvím o jeho skladatelském vývoji v oblasti instrumentace z této doby je písňový cyklus Nipponari, H 68, pro soprán a komorní orchestr. Dílo je zářivým příkladem Debussyho vlivu, který v Martinů zažehla návštěva představení Pelléas et Mélisande v roce 1908. Jak název díla prozrazuje, Martinů se nechal podobně jako mnoho impresionistických skladatelů inspirovat Orientem, a zhudebnil sedm lyrických japonských básní v českém překladu. Jeho harmonický slovník se rozšířil o pentatonické a celotónové postupy, avšak nejdůležitější dovedností, již si po vzoru impresionistů osvojil, je jemný odhad nástrojových témbrů a umění nalézat zvukové kombinace, které přesně odrážejí náladu poezie. Instrumentace každé písně je jiná. Největší nástrojové obsazení se objevuje v závěrečné písni U posvátného jezera a tvoří jej tři flétny, celesta, harfa, triangl, tam-tam, šestery housle, šest viol, dvě violoncella a dva kontrabasy. Protiklad pak najdeme v poněkud komornější čtvrté písni Prosněný život, kterou doprovázejí pouze tři flétny a čtyři violy. V Nipponari Martinů poprvé užívá v orchestru klavír i přesto, že se objevuje až v páté písni Stopy ve sněhu. Zde se nejúčinněji propojuje s harfou, zatímco orchestr (obsahující také čtvery housle, tři violy a celestu) brilantně vykouzlí „oslnivý sníh“ a „třpyt hvězd“, o nichž se v básni mluví.
Michael Crump, Martinů and the Symphony, Symphonic Studies No. 3, Toccata Press, London, 2010, s. 24.
Pro více informací viz také Nipponari, H 68 A, verze pro hlas a klavír.