Základní informace
Titul CZIntermezzo [auth.]
Podtitul CZčtyři skladby pro housle a klavír [auth.]
Titul ENIntermezzo
Podtitul ENfour pieces for violin and piano
Titul DEIntermezzo
Podtitul DEvier Kompositionen für Violine und Klavier
Titul FR
Podtitul FR
KategorieKomorní hudba
PodkategorieDua pro housle a klavír
Halbreichovo číslo a přípona261
Části (věty)1. Moderato; 2. Poco allegro; 3. Lento; 4. Poco allegro
Durata11' 30''
Nástrojové obsazeníVl Pf
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1937
Započetí kompozice1937
Dokončení kompozice1937
Poslední úprava
Premiéra
Interpret
Datum premiéry
Místo premiéry
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Místo uloženíPolička
Současný vlastníkCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Poznámka k rukopisu
Vydání
Místo vydáníPraha
VydavatelMelantrich
Rok vydání1937
CopyrightBärenreiter Praha
Poznámka
PoznámkaNově vydáno u Editio Bärenreiter, Praha 1990. *** Instruktivní skladba pro pokročilé hráče. *** Název na titulní straně autografu: "Intermezzo. | Čtyři skladby pro housle a klavír. | Těžší stupeň.)"
Informace

Dua pro housle a klavír II.

Arietta (H. 188A, Paříž 1930) je - jak již její název naznačuje - transkripcí instruktivní vokální skladbičky Vokalíza, kterou Martinů upravil pro housle nebo pro violoncello. Tím je také dána její menší technická náročnost, volená původně s ohledem na možnosti lidského hlasu, jakož i úplné oproštění se od specificky houslové techniky hry a od dvoj­hmatů.

Sedm Arabesek pro housle a klavír (H. 201 A, Paříž 1931) vzniklo na objednávku pařížského nakladatele R. Deisse. Jejich instinktivní zaměření vystihuje též podtitul „Rytmické etudy“; ten však nevypovídá nic o vynikající kvalitě tohoto příležitostného díla. Sedm krátkých skladbiček, určených stejně jako předchozí Arietta buď pro housle nebo pro vio­loncello, seznamuje mladého interpreta se základními melodickými a rytmickými postupy meziválečné hudby a systematicky ho připravuje na studium vrcholné soudobé koncertantní literatury. Ve své kategorii patří Arabesky k nejhodnotnějším a nejčastěji vydávaným skladbám vůbec a stojí zcela na úrovni nejlepších instruktivních děl Bartókových. V Adagiu, -Arabesce č. 5, se poprvé ozve úplně nový tón v tvorbě Bohuslava Martinů: je to ušlechtilá a naprosto autentická nostalgie, vyjádřená širokou lyrickou melodií sólového nástroje a vytěsňující naráz všechna „misteriosa“ a „tranquilla“ jeho raných skladeb.

Sonáta č. 2 pro housle a klavír (H. 208, Paříž 1931) je věnována Hortensii de Sampigny-Bailly. Vznikla v období, kdy Martinů začal výsledky experimentů dvacátých let podle svých vlastních slov zúročovat v „definitivních“ dílech. V tomto roce složil mj. Smyčcový kvartet s orchestrem a Partitu pro smyčcový orchestr, nejranější doklady nadcházející neobarokní orientace, jež se později projevila v řadě skladeb vycházejících z principu barokního concerta grossa. Sonáta je elegantní, uměřená - zejména v dynamice - a vyvážená; žádná z jejích tří vět nepřekračuje čtyři minuty trvání. Po dlouhé přestávce zde máme opět dílo tonálně snadno zařaditelné a prosté vší jazzové rytmiky. Víceméně toccatový styl předchozích děl ustupuje částečně do pozadí ve prospěch široké melodické linie.

Ze stejného roku jako obě předchozí skladby pocházejí také Rytmické etudy pro housle a klavír (H. 202, Paříž 1931). Oproti Arabeskám, se kterými je můžeme nejsnáze srovnat, jsou zaměřeny více na rytmickou výchovu mladých hudebníků. Jsou určeny pokročilým laikům, jednoduchý klavírní part zapsal Martinů pouze na jednu notovou osnovu.

Sonatina G dur pro housle a klavír (H. 262, Paříž 1937) je technicky nejméně náročnou skladbou celého kompletu. Celá je hratelná v první poloze a také její snadný rytmus bere ohled na předpokládaný nízký věk interpretů. Přes všechna tato omezení je Sonatina plná krásné hudby prozrazující zralého autora (ze stejného roku pocházejí např. opera Julietta, rozhlasová kantáta Kytice, Smyčcový kvartet č. 4 a Duo concertanto pro dvoje housle a orchestr). Pro její jednoduchou krásu si vybral houslista Petr Rybář právě pomalou větu z této Sonatiny a doprovodil jí v září 1959 v katolickém kostele ve švýcarském Pratteln smuteční obřad za Bohuslava Martinů.

Také Intermezzo (H. 261, Paříž 1937) patří do kategorie instruktivní houslové literatury. Jsou to čtyři charakteristické kusy, při kterých žáka doprovází na klavír učitel. Martinů se v nich opět vrátil ke své zálibě - vynalézání stále nových rytmických komplikací (zejména v závěrečném čísle). Nespustil však přitom se zřetele snadnou hralelnost díla a jeho hudební kvality.

Pět madrigalavých stancí pro housle a klavír (H. 297, New York 1943) věnoval Martinů Albertu Einsteinovi, profesorovi a svému pozdějšímu kolegovi na Princetonské univerzitě. Martinů sledoval Einsteinovu vědeckou činnost s velkým zájmem. „Nikdy tomu nebudu rozumět, ale baví mě ta četba nesmírně. (...) Pokračuji ve svém soukromém studiu v tomto oboru. Naštěstí čím více v něm pokročím, tím více se v něm ztrácím, tím méně mu rozumím, ale jsem jat zvědavostí a nadšením poznávati, věděti něco, co pravděpodobně nikdy věděti nebudu.“ Ohled na omezené interpretační schopnosti slavného houslového amatéra, jehož vědecké práci i filozofickému přístupu k životu se Martinů velmi obdivoval, neměl nicméně na uměleckou hodnotu madrigalových stancí žádný vliv. Bohužel nelze již ověřit pravdivost anekdoty, podle níž Martinů, dotázán, jak hraje Einstein jeho skladbu, po kra­tičkém zaváhání odpověděl: „Relativně dobře.“

Sonáta pro housle a klavír č. 3 (H. 303, New York 1944) je rozsáhlá čtyřvětá skladba. Její pomalá druhá věta, navozující za pomoci rafinovaného střídání konsonancí a disonancí téměř pocit beztíže, patří k tomu nejkrásnějšímu, co Martinů kdy napsal. Virtuózní scherzo s toccatovým triem nemá s „démonickým“ scherzem rané Sonáty C dur nic společného. Čtvrtá věta Lento se dostává do tempa pozvolna, krásnou, širokodechou melodii obklopuje takřka neoimpresionistická zvukovost. Pro kompoziční metodu a intuitivní formální cítění Bohuslava Martinů je příznačná jedna příhoda z doby vzniku díla. Skladatel původně zamýšlel složit pouze tři věty, nemohl se však po dokončení druhé věty kloudně hnout z místa. Musel tedy nejprve složit Scherzo (3. větu) a teprve poté se mu podařilo najít vhodnou formu a hudební materiál pro finální větu.

Česká rapsodie pro housle a klavír (H. 307, South Orleans 1945), virtuózní jednovětá kompozice, je věnována proslulému houslistovi Fritzi Kreislerovi, příteli Bohuslava a Charlotty Martinů. V dopise z 10. července 1945 píše Martinů Miloši Šafránkovi o práci na této skladbě: „...je to forma, kterou jsem myslel, že už nebudu dělat, a je to pro mne dost obtížné.“ Jak dokládá skladatelův dopis příteli Franku Rybkovi, zamýšlel ji Martinů původně napsat pro housle s doprovodem orchestru. Existující klavírní part je tedy do jisté míry jen jakýmsi klavírním výtahem. Je obtížné si představit v té době již sedmdesátiletého Kreislera, jak se vypořádává s mimořádnými technickými obtížemi této skladby, mezi nimiž nechybí dvojhmaty v rozsahu decimy, rychlé stupnicové běhy a velké intervalové skoky. Ústřední tóninou České rapsodie je B dur, symbolizující v pozdní tvorbě Bohuslava Martinů naději a štěstí.

 

Aleš Březina

Sleeve-note z CD Bohuslav Martinů: Works for Violin and Piano 2, © Supraphon 3412-2 132

 

Prameny

« předchozí
ID 185 (záznam 1 / 0)
další »