Zakázku k napsání opery Alexandre bis, H 255, dostal Martinů buď na konci roku 1936, nebo na úplném začátku roku 1937, protože první zmínka o nové kompozici je v dopise rodině z 12. ledna 1937. Autorem libreta se stal francouzský komunistický spisovatel a žurnalista André Wurmser (1899–1984), se kterým se Martinů seznámil pravděpodobně díky Miloši Šafránkovi […].
Děj opery se odehrává kolem roku 1900, jde o humorný text plný slovních hříček a nadsázek. Wurmser ve své knize „Fidèlement vôtre“ uvádí, že Alexandre bis byl původně součástí nikdy nepublikovaného románu „Tour de Babel“. Libreto opery pak bylo otištěno v Paříži v „Almanach ouvrier et paysan“ v roce 1939. Charlotte Martinů uvádí v jednom ze svých zápisníků jako datum dokončení „únor 1937“, ale pravděpodobně šlo o datum započetí kompozice, protože v jejím následujícím diáři se již objevuje datum 8. března, které je také zapsáno skladatelovou rukou na poslední stránce autografní partitury. Dne 16. března 1937 Martinů odeslal partituru Henrymu Barraudovi, který působil v rámci světové výstavy jako komisař v kategorii hudby, navíc byl členem Generální komise výstavy Expo 1937. Z tohoto dopisu je zřejmé, že Barraud operu u Martinů objednal a Martinů vyjadřuje naději, že se Barraudovi podaří umístit ji v „Comédie des Champs-Elysées“, kde v rámci světové výstavy probíhala od první poloviny června do září 1937 „série opera buffa“. Jednoaktové opery na ní byly provedeny v rámci jednoho večerního představení celkem třikrát.
Jak uvádí Šafránek i Wurmser, Martinů operu nedokončil včas, a proto se v rámci světové výstavy nakonec nehrála, i když byla zřejmě připravena i po stránce výtvarné. Bohužel se nepodařilo dohledat, kdy bylo pořadateli vytvoření jednoaktové opery vyhlášeno, ani do kdy měli autoři své partitury odevzdat. […]
Martinů si rukopis vyžádal zpět od Henryho Barrauda o dva roky později. Za války partitura pravděpodobně zůstala v Paříži, nebo na francouzském venkově, jak víme z dopisu Martinů Janu Löwenbachovi. Martinů si patrně dokonce myslel, že se partitura během války ztratila. Nicméně už krátce po jejím dokončení (v letech 1937 a 1938) a v době, kdy bylo jasné, že v Paříži nezazní, začal Martinů jednat o jejím provedení s Karlem Šebánkem a vydavatelstvím Melantrich. Mělo jít o provedení spolu s dalšími dvěma jednoaktovými operami – Hlasem lesa, H 243, a Veselohrou na mostě, H 247, až by byl Alexandre bis „volný“ (není jisté, co tím konkrétně bylo míněno, Alexandre bis nakladatelsky vázaný nebyl a pokud měl Martinů nějakou smlouvu s Expem 1937, tak není známa). Ani k tomuto provedení však nedošlo. O tom, kdy konkrétně Martinů partituru z Francie dostal, není v korespondenci zmínky. Z jeho dopisu Šafránkovi ze srpna 1955 je však možné vyrozumět, že ji měl pravděpodobně u sebe v USA, kde nicméně operu na libreto velmi angažovaného komunistického autora libreta vzhledem k tehdejší politické situaci nemohl nijak prezentovat. K premiéře došlo až 18. února 1964 v Opernhaus Mannheim. […] Dne 5. června téhož roku se uskutečnila česká premiéra v divadle v Brně. Při příležitosti těchto dvou provedení vznikl nejprve německý překlad od Kurta Honolky (který byl zároveň otištěn v partituře) a posléze z něj český překlad Evy Bezděkové.
Aleš Březina – Ivana Rentsch – Jitka Zichová – Pavel Žůrek. Dělat opravdové divadlo I. Komentované kritické vydání libret všech jevištních děl Bohuslava Martinů z let 1913–1937 a kritická notová edice jeho oper Mariken de Nimègue a Alexandre bis. In: Hudební věda, 4/59, 2022, s. 500–503 [zkráceno].