Polička přinesla Bohuslavu Martinů první divadelní zkušenost, zatím diváckou, jež záhy po jeho dvacítce přerostla ve snahu pro divadlo (rozumí se hudební divadlo) také komponovat. To „staré, malé divadlo se starými kulisami“ (jak o něm psal skladatel ve své Vzpomínce v roce 1934), dnes výstavní sál Městského muzea [a galerie Polička], dosloužilo poličským divadelníkům v srpnu 1929, kdy slavnostně otevřeli nový Tylův dům. Martinů pobýval toho léta (jako každoročně) v Poličce – napůl Pařížan, získávající si postupně evropské jméno, napůl stále venkovan (jak sám zdůrazňoval), spjatý pravidelnými prázdninovými návraty s rodištěm. A tak zdvořilá dedikace na titulním listu klavírního Prélude, H 178, s dnes už trochu starosvětsky působící zkratkou Sl. – Slavnému či Slovutnému [Spolku divadelních ochotníků v Poličce v upomínku na slavnostní otevření Tylova domu…] – byla nejspíš jak pozorným gestem, tak projevem jeho trvající účasti na životě Poličky.
Prélude odpovídá svému určení: odtud jeho slavnostní ráz, založený na nadřazenosti plné, byť přehledné akordické sazby nad asketicky střídmou melodikou. Hudební dění je zde soustředěno především do řetězce modulací, neustálých změn tonální příslušnosti hudebního proudu – oblíbený skladebný postup Martinů už z doby před jeho odchodem do Paříže.
Iša Popelka, Bohuslav Martinů: skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 37.