První skladba, kterou Bohuslav Martinů zkomponoval v Paříži (a také jeho jediné známé dílo vytvořené v roce 1923) byla dlouhou dobu považována za ztracenou, než Institut Bohuslava Martinů v roce 2005 z Dánské královské knihovny v Kodani obdržel kopii rukopisu, který desítky let ležel na neznámém místě a od roku 1978 potom v archivu dánské knihovny.
Pokusme se nyní tedy stručně shrnout celou historii „s dobrým koncem“ tohoto zajímavého díla. Martinů přichází do Paříže na podzim roku 1923, aby studoval u francouzského skladatele Alberta Roussela. Z krátkodobé plánované stáže v Paříži se však stalo 17 let a Martinů život i tvorba jsou podstatně spjaty právě s tímto městem – městem, kam se ve dvacátých letech stahovali ti nejlepší umělci z celého světa a kde se rodila a koexistovala celá řada uměleckých směrů. Smyčcové trio č. 1 pro housle, violu a violoncello je skladatelovou první skladbou, kterou v Paříži vytvořil, a je proto nesmírně zajímavé pozorovat, nastal-li v Martinů tvorbě příjezdem do Paříže nějaký náhlý obrat v jeho kompozičním stylu. V dopise ze 17. 12. 1923 píše Martinů svému příteli houslistovi Stanislavu Novákovi: „Trio už mám dvě věty, teď začínám poslední. Rousselovi se to líbí ačkoliv sem tam kroutí hlavou“. Trio bylo dokončeno v lednu 1924 a v tomto roce bylo také pravděpodobně v Paříži dvakrát provedeno, bohužel se však dosud nepodařilo dohledat jakoukoli recenzi na tyto koncerty. Někdy počátkem roku 1925 pak Martinů posílá Trio do Čech, jak to dokumentují další dopisy S. Novákovi. V únoru 1925 pak bylo Trio provedeno v české premiéře v Praze členy Ondříčkova kvarteta na VII. večeru Spolku pro moderní hudbu. Další stopy o existenci a provádění skladby se však postupně ztrácí. Kam se skladba dostala dál a jakou cestou vlastně opustila Československo, nevíme. Nová historie této skladby se začala teprve po objevení rukopisu, v novodobé premiéře bylo Trio provedeno 4. prosince 2005 členy Zemlinsky kvartet v rámci festivalu Dny Bohuslava Martinů v Praze.
Martinů sám si skladby asi moc nepovažoval, v dopise Stanislavu Novákovi z roku 1925 píše: „Myslím, že bych tam měnil, rozhodně jsem si vzpomněl, že ta poslední věta není dobrá, protože tam to thema moc exponuje“. V jiném dopise rozvíjí ještě podrobněji: „Co se týče Tria, je to myslím práce dost rozptýlená, protože to je první věc v Paříži, kdy jsem ještě neměl všechno urovnáno, to nemám ostatně dodnes, ale ještě jsem nebyl dost usazen. Co se týče zvukovosti, myslím, že zní dobře, ale já jsem to neskládal ani nepsal po této stránce. Zní to dobře, protože je to jasné a čisté, co je jinak, je práce veskrze thematická. Ale toho už se asi nezbavím, že mě vždycky vyčtou, že to dobře zní. Ovšem mezi těmi kašemi co se dělají u nás to je přece jen zvuk“.
Dvě recenze v českém tisku na uvedení Tria v Praze částečně potvrzují Martinů obavy: „B. Martinů Trio pro housle, violu a čelo dává profilu autorovu, jak jsme jej poznali v hrubých obrysech z „Half-time“, jemnější rysy. I trio chce spíše bavit, než dojímat. Jeví značnou vynalézavost zvukovou a již tím vyznává západnickou víru umělcovu. Bylo by záhodno, aby nám je Ondříčkovci znovu zahráli“ (Listy hudební matice, 20. 2. 1925). Kritika z Hudebních rozhledů (15. 2. 1925) referuje takto: „Další večer Moderního spolku přinesl velmi svěží trio pro housle, violu a violoncello od B. Martinů, který nadšeně se hlásí k nejkrajnější moderně (zde spíše k Hindemithovi než ke Stravinskému), překvapuje však bohatostí invence a jistotou kompoziční, až na některé nevysvětlitelné neobratnosti. Tak ku př. druhá věta, která smělou stavbou a bohatstvím melodickým je vrcholem díla, náhle ke konci rozvláčným, hudebně nelogickým a bezvýrazným opakováním zkazí úplně skvělý dojem předešlého vyvrcholení. Třetí věta pak je mnohem slabší než obě předcházející“.
Rozporuplnost a nejednoznačnost českých kritik dokazují příslušnost skladby k novému stylu, který nebyl pro českou kritiku vždy srozumitelný a pozitivní, a který již vykazuje nové pařížské vlivy. Krátká třívětá skladba je jednoznačně přímým a svébytným předstupněm k významným komorním skladbám druhé poloviny 20. let. Přes pochyby kritik i skladatele samotného Trio vykazuje již velkou zběhlost v kompozičních technikách (časté polyfonní pasáže) či přesnou znalost a odhadnutí efektivního zvukového využití smyčcových nástrojů (Martinů byl sám houslista). V kontrastu ke spíše zvukově a barevně pojatým prvním dvěma větám stojí rychlá třetí věta, založená na výrazném rytmu, na který jsme u Martinů zvyklí.
Svěží zvukovost i strhující tempo dílka jistě osloví mnoho interpretů, kteří z něj doufejme brzy učiní součást běžného komorního repertoáru. Skladbu poprvé vydal Bärenreiter Praha v roce 2006.
Eva Velická, The Rediscovery of the String Trio No. 1, H 136, in: Lucie Berná (ed.), The Martinů Anthology, International Martinů Circle: Praha 2021, s. 13–15. [upraveno]