Balet Istar je první jevištní dílo Bohuslava Martinů, které se dočkalo provedení v Národním divadle v Praze. Předchozí scénická díla Noc, H 89, (1914) a Stín, H 102, (1916) byla zamítnuta z důvodů zřejmě oprávněně negativních posudků Otakara Ostrčila (1879–1935), dramaturga a pozdějšího šéfa Opery Národního divadla.
S kompozicí začal Martinů pravděpodobně v roce 1921. Dne 15. 8. 1921 informuje Stanislava Nováka (1890–1945) o postupu své práce – „[…] mám přece už polovinu druhého aktu hotovou a polovinu třetího též a dokončím třetí akt zcela určitě ještě zde a druhý akt dodělám doma, protože to je nejtěžší místo celého baletu.“ Přesné datum dokončení 21. 11. 1921 se pak objevuje na titulní straně autografní partitury.
Libreto si Martinů napsal sám. Předlohou se mu stala próza Ištar. Epický zlomek z Babylonu Julia Zeyera (1841–1901), která byla uveřejněná ve druhém dílu jeho Obnovených obrazů z roku 1906. Námět pochází ze sumerské mytologie, kterou se inspiroval i Vincent d’Indy (1851–1931), jenž Istar zpracoval jako symfonickou báseň ve formě několika variací (1896). Při tvorbě textu Martinů spolupracoval s básníkem, překladatelem a hudebním kritikem Jaromírem Boreckým (1869–1951). Kromě stručného obsahu dokonce zhotovil i samostatný scénář pro choreografa a režiséra. Tištěná verze libreta pak vyšla v úpravě Ferdinanda Pujmanna v roce 1924.
Dne 15. 10. 1921 obdržel Martinů dopis od Otakara Ostrčila, v té době již šéfa Opery Národního divadla, ve kterém mu sděluje „Velectěný pane, Váš balet Istar přijal jsem k provozování na Národním divadle.“ K podepsání řádné smlouvy však došlo až 7. 7. 1923, neboť skladatel balet ještě dopracovával. Na žádost choreografa Remislava Remislavského (1897–1973) ještě v listopadu 1923 přikomponoval do prvního jednání Tanec kněžek – titulní list autografu nese místo a datum dokončení: Paris 11 Novembre 1923. Od října 1923 totiž pobýval v Paříži, kde studoval kompozici u Alberta Roussela.
Premiéra baletu se uskutečnila 11. 9. 1924 s podtitulem „Baletní mystérium o 3 dějstvích a 5 obrazech“. Titulní roli ztvárnila Jelizaveta Nikolská (1904–1955), které Martinů později dedikoval svůj krátký balet Ruce, H 157bis, (1927). Ústřední mužskou roli Tammuze tančil sám Remislav Remislavský. Dirigentem představení byl Vincenc Maixner (1888–1946). Ačkoliv samotná scéna byla ovlivněná avantgardním přístupem Bedřicha Feuersteina (1892–1936), choreografickému pojetí bylo někdy vytýkáno statické provedení. Po hudební stránce recenzenti zejména zmiňovali příklon Martinů k francouzské hudbě a jeho obdiv k Debussyho impresionismu, přestože v době komponování působil ještě v Praze.
Prvního uvedení se účastnil i Martinů. Po skončení byl několikrát vyvolán a vyznamenán potleskem i kyticemi. Balet se dočkal celkem osmi repríz, z nichž celovečerně byly provedeny pouze tři (11., 13., 18. 9. 1924). Následující reprízy byly zkráceny a doplněny o symfonickou suitu Šeherezáda Rimského-Korsakova (24. 9., 7. 10., 3. a 7. 11. 1924) a Stravinského balet Petruška (15. a 16. 5. 1924). Ve zkrácené verzi se Istar vrátila na scénu Národního divadla v roce 1964. Téhož roku se hrála scénicky také v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a o tři roky později v Divadle J. K. Tyla v Plzni. V roce 1984 se ještě objevila na brněnském jevišti v podobě fragmentu na večeru nazvaném České fragmenty a fantazie.
Natálie Krátká, Martinů Revue XXI, č. 2 (May–August 2021), s. 7–8.