Na podzim roku 1919 Bohuslav Martinů definitivně přestěhoval z Poličky do Prahy, kde nastoupil jako houslista do České filharmonie k 3. pultu druhých houslí. Zde muzicíroval po boku svého nejlepšího přítele - nyní koncertního mistra - Stanislava Nováka, s nímž se znal již z konzervatorních studií, během kterých byli naprosto nerozluční. Novák a Martinů se přátelili s Elou Švabinskou, první manželkou českého malíře Maxe Švabinského. Ve vesničce Kozlov, která se nachází poblíž Poličky, pobývala v klidné a malebné chaloupce na samotě. Uměním Švabinského byl Martinů inspirován pravděpodobně již před první světovou válkou jako čtenář časopisu Volné směry, uměleckého měsíčníku vydávaného spolkem „Mánes“, v němž se objevovaly Švabinského kresby a grafiky. Ela Švabinská byla milovnicí literatury, hudby a umění, občas dokonce Nováka doprovázela na klavír. Častými hosty Ely Švabinské byli v té době také Josef Suk, Zdeněk Nejedlý a další přední umělci a intelektuálové. Atmosféru kozlovských setkání přibližuje Zuzana Švabinská-Vejrychová v rukopisu Vzpomínky z mládí Ely Švabinské: „V měsících prázdnin zaznívala hudba z otevřených oken, (...) , nejedno hudební dílo mělo zde svou tajnou premiéru. U klavíru sedával Václav Štěpán, francouzská pianistka Blanche Selva nebo Bohuslav Martinů, jehož na housle doprovázel nerozlučný přítel Stanislav Novák.“ Jednoho dne v zimě roku 1920 ukázala Ela Novákovi Maxovu sbírku exotických motýlů, vystavenou v salonku. Sbírka Novákovi učarovala a byl si jist, že ji musí spatřit i Martinů. Ten byl okamžitě okouzlen hrou lesklého peří rozličných barev. Největší krásu shledal v rajce Paradisea Rodolphia, která měla hruď krytou peřím zvláštní struktury. Šlo také o nejvzácnější kus ve sbírce. O pár dní později přinesl Martinů Ele jako dárek klavírní cyklus Motýli a rajky, H 127. Jak byla Ela překvapena a potěšena touto pozorností!
I když byl rok 1920 pro Bohuslava Martinů plodný obzvláště v oblasti klavírní tvorby, cyklus Motýli a rajky, H127 mezi ostatními díly přesto vyniká. Martinů byl v té době okouzlen impresionismem a do skladbiček, vyznačujících se nezvyklou rytmickou, melodickou a harmonickou plností, zrcadlil své pocity z výstavky barevných exotů. Skladba je členitá díky řadě tempových označení a přelévá se z jedné nálady do druhé. Základní tóninou je E dur, avšak díky častým změnám předznamenání a impresionistické harmonii s její typickou neustálenou tonalitou cítíme absenci tonálního centra. Nejzávažnější a nejdelší částí cyklu je skladba poslední, končící v dynamice "piano pianissimo" s postupným prodlužováním notových hodnot.
Kateřina Zikmundová, Martinů Revue, 3/2020