Takřka celé léto 1920 strávil Martinů s přáteli na Slovensku, odkud 21. července poslal tatínkovi pohlednici s informací, že „dnes jede již z hor do vesnic" a „už má písničky." Tato poznámka se vztahuje ke sběru lidových písní, které vzápětí upravil pro zpěv a klavír. (Nebylo to mimochodem skladatelovo první setkání se slovenskou lidovou hudbou, již před 1. světovou válkou vznikla blíže nedatovaná píseň na slovenský lidový text Svitaj, Bože, svitaj, H 76, která se dochovala jen ve formě neúplně vypracované skici, ze které skladbu zrekonstruoval klavírista Giorgio Koukl.) Harmonizaci písní dokončil Martinů patrně ještě v srpnu a již 8. září 1920 provedl výběr z nich pod názvem „Slovanské písně" v Městském divadle v Poličce na koncertu „Mladé československé sociální demokracie v Poličce (...) na rozloučenou se svým členem virtuosem panem Boh. Martinů." Zpěvní part přednesla podle programu jistá Kam. Samohrdová. V případě sbírky třiceti slovenských písní nejde o autorské dílo Bohuslava Martinů a skladatel sám je tak nikdy neoznačil. Zavádějící název „Nové slovenské písně", pod kterým jsou uváděny v odborné literatuře, jim dal až editor prvního vydání v roce 1970. V díle Bohuslava Martinů tvoří písně velmi různorodou skupinu. Většina z nich pochází ze skladatelova raného období, ve kterém teprve hledal svůj vlastní výraz. Inspirace českou a moravskou lidovou hudbou prostupuje celou tvorbou Bohuslava Martinů. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že dosud přežívající mýtus o skladateli obklopeném v dětství lidovou hudbou, která ho celoživotně ovlivnila, je dnes již jen těžko udržitelný. Martinů znal lidové písně prakticky výhradně z tištěných sbírek, kromě těch Janáčkových a Bartošových především ze sbírek Karla Jaromíra Erbena, Františka Bartoše a Františka Sušila, ale také z časopisu Český lid a z etnografických publikací Čeňka Zíbrta. Svůj názor na lidovou hudbu vyjádřil Martinů i písemně, např. v textu věnovaném v polovině 20. let jazzu a jeho užití ve vážné hudbě: „Myslím často na úžasně pregnantní rytmus našich slovanských písní, na písně slovenské, na jejich charakteristický rytmický doprovod nástrojový a zdá se mi, že není nám třeba se uchylovat k džezbendu.” Ještě výrazněji to později Martinů formuloval ve své Autobiografii z roku 1945, psané ve třetí osobě. V ní zdůraznil, že se „po uplynutí epoch Half-Time vrací náhle k českému projevu, a sice přímo k folklóru. [...] Opouští zdánlivě univerzální názor, aby se těsně přiblížil lidovému českému cítění [...] a tvoří novou jednoduchou, takřka národní píseň, beze všech příkras orchestrálních, bez všech komplikací moderní hudby, prostředky obyčejnými hudbu, jež navazuje přímo na českou klasickou produkci.“
Aleš Březina, Martinů Revue, 3/2020