Soubor šesti ženských sborů a capella pod umělým názvem Česká říkadla, H 209, jaký však Bohuslav Martinů, pokud jde o název vlastní skladby, nikdy neužil. Vnějším podnětem ke kompozici byl pařížský koncert Pěveckého sdružení pražských učitelek (PSPUk) v čele s Metodem Vymetalem, kontakt s tímto uměleckým souborem a jeho možnosti. Vnitřním podnětem byla nutnost vokálních studií před započetím zpívaného baletu Špalíček, H 214 I, a to v rodící se skladatelově tvůrčí periodě orientované na český hudební folklor.
Jde o dvě samostatné trojice ženských sborů, i když trojice navzájem značně příbuzné. První z nich napsal Martinů v Paříži o Vánocích r. 1930 a nazval ji nejpravděpodobněji „Prostonárodní písně a říkadla“. Titulní list rukopisné partitury je však nezvěstný […]. Rovněž tradované věnování PSPUk není tudíž doložitelné, ač je zcela pravděpodobné. Ostatně toto těleso poprvé dílo provedlo v Praze 5. května 1933 za řízení Metoda Vymetala.
Druhou trojici napsal Martinů před 27. červencem 1931 v Paříži. Tyto „3 ženské sbory“, jak zní podtitul díla, označil Martinů názvem „Staročeská říkadla“. […] Značně zavádějící název autor zřejmě chápal jako „Stará česká říkadla“.
První a poslední sbor z uvedené šestice sborů má své varianty ve skladatelově baletu Špalíček; Hlásání pasaček (I), přeslo též jako finále do Tří zpěvů (1952), H 338, a texty obojího „hlásání“ jsou ještě skladatelem nově zhudebněny v „halekání“ Katušky z 1. jednání opery Divadlo za bránou (1936), H 251.
Zdeněk Zouhar. Česká říkadla [hudebnina], Panton International, Praha, 2002.