V Koncertu pro housle a klavír nejsou využívány žádné speciální techniky houslové hry, dokonce ani pizzicato nebo staccato; s jedinou malou výjimkou v závěru 2. věty se v něm nevyskytne ani jeden dvojhmat, žádný stupnicový běh. Není to vlastně žádný koncert, daleko spíše se jedná o hravou sonatinu instruktivního typu označenou svým autorem víceméně nepřesně - snad ve snaze oslnit své posluchače. V žádném jiném, rozsáhlejším díle Bohuslava Martinů nemá obdoby tak pevné tonální zakotvení skladby, jako právě v tomto Koncertu. Martinů z něj jen místy na okamžik trochu vybočí, „jako kdyby šel z Poličky na dvacetikilometrový výlet a hned po prvních pěti kilometrech se pro samou nostalgii otočil a vrátil zpět“ (Petr Rybář). Ne zcela autentická, z velké části spíše z dobové dekadentní literatury vyčtená, než opravdu vlastními prožitky podložená rozervanost Elegie, H 3, je naprosto zapomenuta; v Koncertu pro housle a klavír se Martinů ukazuje jako prostý religiózní člověk. I když autograf není přesně datován, září z díla taková radost a pohoda, že jej lze časově nejspíše zařadit do období, kdy se Martinů po vyloučení z konzervatoře („pro nenapravitelnou nedbalost“) konečně zhluboka nadechl a nově nabytou svobodu se rozhodl plně věnovat komponování.
Aleš Březina, Martinů: Works for Violin and Piano, © 1999 Supraphon Music a.s