Paris 18/1 1934.

Drazí,

už se asi ptáte co je s náma, neměl jsem ani čas se dostat ku psaní, ani k Jindřišce[1] jsme se už nedostali, měl jsem práci s tím filmem[2], vleklo se to, až sem řekl že už musím odjet, Stejně se to nenahrálo, až tento týden, tak to dirigování vzal kapelník[3] z N. Divadla[4]. Cestu jsme měli dost dobrou až na to že nám na hranicích prohrabali celý kufr, naŝli jenom desky gramofonu. Byt byl docela v poȓádku i piano měl jsem dosti strachu, jestli to v těch mrazech neutrpělo ale ne. Ani moc prachu nebylo ale dost to dalo práce než jsme to zase urovnali, měli jsme vše složeno v prostřed pokoje. Tak jsem se k psaní ani nedostal a už si to vyčítám, protože jistě čekáte zprávy.

Ani Vám nemohu nic zvláŝtního napsat dosud jsem se tu neokoukal. Je zde krásně, jako na jaře, 10° nad nulou, tak je to trochu velký přechod a jïstȇ to tak nezůstane. Jinak jsem dosud neviděl moc známých. Přiŝli nás vyprovoditi na nádraží pí Špačkova[5], pí Brandlova[6] a jeden sochař mi dal sošku tak ji přinesl, také tam byl Talich[7], vyprovázel syna[8], který je v Londýně. Jinak je všechno v pořádku a co je u Vás? Napiŝte mi brzo jak je mamince[9] zdali už lépe? Až se trochu usadíme tak hned napíši více. Prozatím Vás zdravíme a těšíme se na Vaše zprávy.

Váš

Bohouš.