Srpen 3. 54.

Milý příteli:      

Udělalo mi velkou radost zase komponovat na naše lidové texty a tak vám brzo pošlu sbírku pěti dvojzpěvů s titulem „Petrklíč“[1]. Nechám udělat kopii a pošlu asi v týdnu. Neměl jsem velký výběr textů, jenom malou sbírku od F. Bartoše[2] a mám dojem (pokud si vzpomínám na Sušilovu[3] sbírku) že to Bartoš trochu pozměnil a texty pomíchal.[4] Rovněž se mi zdá, že některé písně, melodie jsou zaznamenány z instrumentálního partu (klarinet). V Sušilovi bych byl našel lepší texty, ale i tak jsem vybral, co jsem potřeboval. Někde jsem spojil texty dva, které docela dobře dohromady nejdou ale snad se to pozná (ve čtvrtém sboru)[5] někde zase Bartoš dal jenom první verše a tak jsem musel doplnit ze své paměti.[6] V posledním sboru mám rovněž dojem, že Bartoš spojil dva různé texty. Ale to jsou vše detaily, hlavně že jsem vám mohl sbory napsat. Jsou v tom různá věnování a jedna píseň je vaše a jedna je pro vás jako dirigent.[7] Znovu vás žádám abyste kopii nedal z ruky některé edici u nás, jenom v případě že by můj nakladatel Boosey+ Hawkes nebyl interesován, o tom bych vám dal vědět.[8] Doufám, že v tom nejsou chyby ale: když jsou, můžete je lehce opravit. Také upravte kdyby bylo potřeba některá nedopatření nebo nešikovnosti pro sbor. Co se týče dynamických znamínek jsou udány jen v hlavních rysech, to můžete rovněž změnit a napsat mi změny abych je uvedl do rukopisu a pro vydání.

Potvrďte mi příjem balíčku.                     

Mnoho pozdravů Vám i sboru

Váš

B. Martinů

P.S. Napište mi zdali u nás nevyšlo něco nového v oboru našich textů lidových písní?[9] Byla nějaká akce vydati sbírku od Bartoka[10] před válkou, co se s tím stalo[11]. Pokud se pamatuji vydala Akademie (?) sbírku L. Janáčka[12] jehož jeden díl je věnován písním nábožným[13], myslíte že by se tento výtisk ještě našel, dal bych za to mnoho kdybych ho mohl míti, potřebné eventuelní výdaje bych mohl krýti ze svého účtu v Orbisu[14]. Sdělte mi!  Zdravím.

[1] Petrklíč. Dvojzpěvy pro soprán, alt, housle a klavír H. 348. Skladba vznikla mezi 29. červencem a 3. srpnem 1954 v Nice, na Chemin de Brancolar č. 94, v domě malíře Josefa Šímy, nazvaném Point-Clair. Manželé Martinů zde bydleli v roce 1937 a znovu od září 1953 do září 1954.  Martinů o tomto domě již dříve nadšeně sděloval do Poličky: "Zařizujeme se, já hledám piano a ráno trochu pracuji na zahradě. Zde okolo jsou samé zahrady a tak jsme úplně v zeleni."  (Dopis ze 7. září 1953, archiv PBM.)

[2] Použil texty ze sbírky Františka Bartoše Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými vydané v Brně v roce 1882 (Bartoš 1882).

František Bartoš (1837-1906), sběratel moravských lidových písní a dialektolog. Studoval na univerzitě ve Vídni, vyučoval na školách  ve Strážnici, Olomouci, Těšíně a Brně. Od roku 1888 byl ředitelem druhého českého gymnázia na Starém Brně, kde byl v kontaktu s Leošem Janáčkem. Organizoval, sbíral a editoval moravské lidové písně, které vydal ve čtyřech sbírkách, z nichž Kytice z národních písní moravských (Telč, 1890) a Národní písně moravské v nově nasbírané (Praha, 1901) publikoval společně s Leošem Janáčkem.  Bohuslav Martinů  použil texty z Bartošových sbírek mj. v cyklech Petrklíč H. 348, Madrigaly H. 380, kantátě Hora tří světel, H. 349.

[3] Martinů má na mysli druhé vydání sbírky Františka Sušila Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými z roku 1860.

František Sušil (1804-1868), sběratel moravských lidových písní, kaplan, studoval na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, vysvěcen v roce 1827, byl profesorem bohosloveckého ústavu v Brně. Je autorem sbírek Moravské národní písně (Brno, 1835), Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými (Brno, ¹1853). Texty ze Sušilovy druhé sbírky Martinů použil mj. v baletu Špalíček, H. 214, cyklech Čtyři písně o Marii,  H. 235, České madrigaly, H. 278, Madrigaly, H. 380 aj.

[4] Skladatel použil v cyklu Petrklíč ty lidové texty, které nejsou obsažené v Sušilově sbírce.  Výjimkou je pouze 3. sbor Žaloba ("Sedí ptáček na karlátce", Bartoš 1882,  č. 214), který je uveden v Sušilově sbírce ve verzi: "Sedí ptáček na kadlátce" (Sušil 1860, č. 450).

[5] Ve 4. části zhudebnil ne dva texty, ale texty ze dvou nápěvů. Tedy celkem čtyři texty: 239b, 240, 240b a 240c (Bartoš 1882). V žádné jiné časti více textů nekombinuje.

[6] Texty z Bartošovy sbírky nedoplňuje. Naopak je krátí. Pouze ve 3. části Žaloba použil všechny tři sloky shodně s Bartošovou sbírkou (Bartoš 1882, č. 214). Texty částečně přepisuje do hovorové češtiny, jako například v 3. části Žaloba (Bartoš 1882, č. 214): "Včéra večér z inú seďéł" na "Včera večer s jinou seděl",  v 5. části Poledně (Bartoš 1882, č. 257) pozměňuje původní "Tepró se rozendeme"  na "Tam se rozejdeme" ad.

[7] V rukopisu partitury jsou uvedeny tyto dedikace: 1. "Věnováno Janu Novákovi, Brněnskému skladateli", s. 1; 2. "Věnováno Zdeňku Zouharovi", s. 3; 3. "Věnováno Anně Wurmové", s. 6; 4. "Věnováno ženskému sboru Opus v Brně", s. 8; 5. "Věnováno ženskému sboru Opus v Brně a jeho dirigentovi Zd. Zouharovi" s. 11. (Viz Ab 96, Ab 97, archiv PBM.)

[8] Skladba byla poprvé vydána v nakladatelství Panton v Praze v roce 1960.

[9] V reakci na tento dotaz adresát věnoval B. Martinů prostřednictvím Universitní knihovny v Brně právě vydanou publikaci Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. 3. sv., Podzim, který uspořádal Karel Plicka  a František Wolf s ilustracemi Karla Svolinského (Praha, 1954).

[10] Béla Bartók (1881-1945), maďarský skladatel, klavírista, folklorista a pedagog. Studoval na hudební akademii v Budapešti klavír u Istvána Thomána a skladbu u Leo Kesslera, od roku 1907 zde byl profesorem klavírní hry. V roce 1940 emigroval do Spojených států, kde působil v letech 1941-42 na Columbia University. Od roku 1906 sbíral lidovou hudbu (maďarskou, slovenskou, rumunskou ad) a také společně se Zoltánem Kodalym podnikl řadu cest. Pořídil množství fonografických záznamů. Publikoval mj.: Volksmusik der Rumänen von Maramureş (1923), Melodien der rumänischen Colinde  (1935). Je autorem opery Hrad knížete Modrovouse op. 11 (1918), baletů Dřevěný princ  (1917) a Podivuhodný mandarín (1926), orchestrální skladby Hudba pro smyčce, bicí nástroje a celestu (1936) ad.

[11] V roce 1959 vydala Slovenská akademie věd v Bratislavě první svazek sbírky Bély Bartóka Slovenské ľudové piesne.

[12] Leoš Janáček (1854-1928), hudební skladatel, folklorista, pedagog. Studoval na učitelském ústavu v Brně (1869-72) a na konzervatoři v Lipsku a Vídni (1879-90). Byl ředitelem varhanické školy v Brně (1881-1919), sbíral a vydával lidové písně a tance. Společně s Františkem Bartošem vydali sbírky Kytice z národních písní moravských (Telč, 1890) a Národní písně moravské v nově nasbírané (Praha, 1901). Publikoval také hudebně teoretické studie: O skladbě souzvuků a jejich spojů (1886), Úplná nauka o harmonii (1911 a 1912). Je autorem mj. oper Její pastorkyňa (1903), Káťa Kabanová (1921), Příběhy Lišky Bystroušky (1923), Z mrtvého domu (1928) ad., kantát Amarus (1897), Glagolská mše (1926), orchestrálních skladeb  Taras Bulba  (1918),  Symfonietta (1926) aj.

[13] Martinů má na mysli část XI. Písně nábožné ze sbírky Františka Bartoše a Leoše Janáčka: Národní písně moravské v nově nasbírané. Sešit 2, která byla vydána Českou akademií císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v roce 1899 v Praze.

[14] Tato krátká zmínka má komplikované pozadí. Zejména korespondence Bohuslava Martinů s Karlem Šebánkem a sourozenci v Poličce dokládá, jak byly po únoru 1948 výnosy ze skladeb vydaných nebo nakladatelsky vázaných v Praze (Melantrich, M. Urbánek, následně Orbis, SNKLHU) zadržované na účtech v Praze. Skladatel řadu let marně usiloval o převody tantiém do zahraničí. Jediný způsob, jak alespoň částečně mohl prostředky využít, bylo krytí výloh v Československu a podpora rodiny v Poličce z těchto účtů. Martinů o této situaci informoval do Poličky už v roce 1949: "Co se týče těch peněz dělám pokusy je dostat ale moc si od toho neslibuji [...]" (Dopis 13. srpna 1949, archiv PBM.)  A po osmi letech znovu připomíná:  "Jinak je škoda, že to je teď tak ve světě, chtěl jsem ty skladby dáti všechny do Prahy, ale jak víte, z toho prakticky bych neměl nic, to by šlo do banky." (Dopis 10. listopadu 1957, archiv PBM.) O dlouhodobě nepřehledné situaci s bankovními účty svědčí také dotaz Karlu Šebánkovi z následujícího roku: "Co se té Banky týče 'Živnobanky', neposílá tato banka peníze našim? Nebo která banka to je. Samozřejmě bych rád něco "odčerpal" ale jak?" (Dopis 28. března 1958, archiv PBM.)