[New York] Květen 49[1]

Ma chère Marienka.

En ce moment je suis beaucoup occupée, je pars le 12 pour le Canada, je vais rejoindre Firkušny qui donne là-bas des concerts, malheureusement Bohus ne peut pas venir, il a ses classes à Princeton, nous pensons être de retour pour les fêtes de Pâques, je ne sais pas si le grand vous a dit, que nous allions habiter Princeton après le 15 Avril, nos amis Casadesus, les pianistes français, nous ont offert d’aller habiter leur maison pour deux mois, c’est bien pour nous, puisque Bohus a ses cours jusqu’à la fin de Mai, c’est joli là-bas, c’est un peu en dehors de Princeton, tout à fait dans la campagne, j’espère qu’il fera beau.

Et pour vous, ma chère Marienka, comment le temps est-il maintenant ? Quel dommage que l’hiver soit si long et que vous ne puissiez pas sortir, je comprends bien que la vie, ça devient bien parfois monotone, quand on pense ce que la vie pouvait être belle, avant la guerre, Paris était si près de Policka, ici on est si loin de tous et de tout.

Nous sommes bien navrés de savoir Fanus si mal en point avec ses yeux, c’est tellement malheureux de ne pas voir clair, j’en sais quelque chose, je me suis abîmé la vue pour avoir tant travaillé la nuit pendant toute la guerre, maintenant je ne peux plus faire le travail très fin, enfin c’est la vieillesse qui vient et cela amène toutes sortes d’ennuis. Jusqu’ici nous n’avons pas encore beaucoup eu de printemps, il fait toujours assez froid, toutes les Américaines portent les chapeaux de paille avec les fleurs mais cela semble assez ridicule avec le froid qu’il fait.

Dites-nous, chère, si vous avez besoin de quelque chose, donnez nos bons souvenirs à tous vos amis, je sais combien cela est précieux, et pour vous, je vous embrasse bien affectueusement de tout cœur. Mille bonnes pensées à Fanus et Jindricka.

            Votre Charlotte Martinu

Moje milá Marienko[2],

v tuto chvíli jsem velmi zaneprázdněná, 12. odjíždím do Kanady[3], připojím se k Firkušnému[4], má tam několik koncertů, Bohuš neneštěstí nebude moci jet, má to svoje vyučování v Princetonu[5], na velikonoční svátky už chceme být nazpět, nevím, jestli Vám starouš psal, že budeme po 15. dubnu bydlet v Princetonu, naši přátelé Casadesusovi[6], francouzští pianisté, nám nabídli, abychom šli na dva měsíce bydlet do jejich domu, to je pro nás dobré, protože Bohuš bude mít výuku až do konce května, a je to tam hezké, trochu mimo Princeton, úplný venkov, doufám, že bude pěkně.[7]

A co Vy, moje milá Marienko, jaký teď máte čas? Jaká škoda, že je zima tak dlouhá a že nemůžete chodit ven, moc dobře chápu, že život potom bývá někdy jednotvárný, a když si ještě představíme, jak krásný život mohl být, vždyť před válkou to z Paříže do Poličky nebylo tak daleko, a tady jsme daleko od všech a od všeho.

Je nám strašně líto, že je na tom Fanouš[8] tak zle s očima, vidět špatně, to je hotové neštěstí, sama o tom něco vím, pokazila jsem si zrak, když jsem za války po nocích tolik pracovala, a teď už nejsem schopná dělat jemnější práci, co se dá dělat, to se hlásí stáří a s ním přicházejí všemožné šlamastyky. Až doposud jsme jara ještě moc neužili, stále je docela chladno, všechny Američanky nosí slaměné klobouky s květy, ale vypadá to dost směšně, když je pořád taková zima.

Napiště nám, naše milá, zda něco nepotřebujete, pozdravujte všechny své přátele, vím, jaká je to vzácnost, a Vám vysílám to nejsrdečnější políbení. Vroucně pozdravuji také Fanouše a Jindřišku[9].

            Vaše Charlotte Martinů[10]