Středa 5 VI 40.

Písničko,

nepíšeš a tak si to vysvětluji že už jsi jistě po operaci a že musím míti trpělivost, že se to teď už obrátí všechno k lepšímu. Snad ne všechno ale alespoň co se tebe týče, a tak jakmile budeš moci napiš nebo po někom sděl ale dobré zprávy, ano? Asi jsi si často myslela co zde vlastně všichni děláme a kdybych ti to měl upřímně říci, tak dohromady nevím,  jenom to vím že čas letí tak šíleně že se zdá že den ještě nezačal a už je mu zatím konec, a tak si uvědomím že jsem vlastně udělal jen několik gest a několik kroků a den je pryč, mám obavy že nebudu míti ani čas vzíti sprchu, aby mi stačil den. Z toho asi poznáš že buď nevím co dělám a nebo že nedělám nic, a obojí je pravda jenom že nemám ani to vědomí že nedělám nic. To je takový irreálný svět v kterém žijeme všichni a já zvláště protože náhle se pro mne něco přerušilo co mi vyplňovalo život a nebo alespoň jeho velkou část a to je pryč tak z nenadání a rychle a vlastně si ani tohle dobře neuvědomuji protože ostatní události to zakrývají a přehlušují, to je asi totéž jako u tebe, a mezi to okamžikem se náhle mihne něco jako vzpomínka, jako světélko, daleký obrázek jako když se člověk dívá obraceně do dalekohledu, taková miniaturní krajina nepatrná a přesto všechno je v ní na místě ale tak zvláštně, a tak se mi nejednou připletou vzpomínky v divném seskupení, které se zdají v tom všem jako nějaká fantasie, myšlenka, třeba nějaký obrázek ze Třech Studní, u mlýna a nebo zase mějaká alej kaštanů a hledám kde to je až najdu, je to u Observatoria a nebo někam pospíchám, stále, denně a pravidelně, autobus všechny zastávky, známé už obchody, kostel, most a nábřeží je to blízko hned vedle a přece si kladu otázku jestli to bylo a jestli to je pravdivé, často se i rozběhnu náhle to zkonstatovati zdali to existují, je to jakoby všechno zůstalo v paměti a současně i bylo vymazáno z paměti takový pocit nepříjemný a pak najednou se octnu v mysli náhle daleko, kde jsem nikdy nebyl a hledám, hledám ty víš co viď: Jako když se život zastaví a čeká, čeká A všechno co přichází je jako bez zájmů pro nás, přes to že se nás to dotýká přímo, ale nemáme na to ani vliv, ani to změnit to nemůžeme, ani tak jenom nečinně to nemůžeme snésti a jsme jako vytrženi ze sebe sama, no ale to všechno nic nevadí jenom kdybych věděl že se ti daří už dobře, nebo alespoň lepší a že už máš po operaci a začínáš se zotavovati, to by bylo něco alespoň jistého o co bych se mohl opříti, a tak si říkám že zítra už bude zde psaníčko a pak zase se přesvědčím že tu nemůže býti a tak to odložím na později a tolik si přeji abys se co nejdříve už uzdravila a to docela. Uzdravíš?

Moc tě zdravím a myslím na tebe

tvůj

[obrázek krabice]