[Paříž] June 16. [19]53

Drazí:

Tak jsme zase zpět v Paříži[1] byli jsme v Holandsku a tam mi udělali velkou recepci v Haagu. Jak jsem vám psal dříve zpívali tam tu Polní mši,[2] a sice český, naučili se to vyslovovat a tak se do té kompozice zamilovali, stale mne zvali tak jsme se tam stavili na zpáteční cestě a přijali nás opravdu ohromně. Bydleli jsme v prvotřídním hotelu s vyhlídkou na moře a pak večer jsme šli na zkoušku toho sboru. Když jsem tam přišel tak celý sbor povstal a dělali mi velkou ovaci, proslovy a. t. d., bylo to moc krásné. Dirigent mi říkal že mnozí ze sboru plakali při provedení a že s tím mají všude velký úspěch.[3] I v Německu to provedli a dělali prý jim tam velké ovace, ačkoliv celá kompozice je vlastně proti Němcům. Pojedou s tím také do Italie asi na podzim do Perugia, tak byli celí šťastní když jsem jim řekl že tam možná přijedu. Budu asi v té době také v Itálii.[4] No zkrátka mě tam mají rádi a přijali mne jako do své rodiny a pohostili nás opravdu skvěle. V Bruxellu jsem to dokončil,[5] výsledek bude oznámen až v prosinci, také jsme se tam měli dobře a zaplatili mi obě cesty z N.Y do Bruxellu a zpět tak budu míti reservu na prázdniny. Rozhodli jsme se ubytovati v Nice,[6] malíř Šíma tam má villu (už jsme tam jednou bydleli asi v roce 1936.)[7] a odtamtud je všude blízko, tak že mohu

si zajet do Italie, nebo do Rakouska, abychom měli nějaké stálé bydlení a necourali se po hotelích. Při návratu nás čekalo zklamání, vrátili jsme se jenom k vůli provedení té Symfonie, ale Munch změnil program a nehraje ji,[8] škoda, mohli jsme zůstat v Holandsku, tak nás nutili abychom tam zůstali a právě začal Festival, mohl jsem se seznámit s mnoha dirigenty. Museli jsme jim slíbit že tam přijedem a dají mi k dispozici malou jachtu, loď kde budeme moci bydlet, někde na těch jejich kanálech a býti docela v klidu.[9] No to je ještě daleko. Co se týče nášeho přítele nepsal jsem mu dlouho ale on také nepsal tak jsem si netroufal psati, to víte, aby mu to neuškodilo, my nevíme jak to tam vypadá a já raději nepíŝu nikomu.[10] Co se týče Orbisu já s nimi nebudu vyjednávat nic. [11] Dopis dostali od advokáta a když neodpoví vezmu si svoje práva zpět, je to v zákoně.[12] Tak ten malej Mikota[13] se tam přece dostal, od toho nemusím čekat nic dobrého. Kalaš[14] bude spíše na moji straně. Je mi líto pro Š.[15] ale myslím že si to zavinil trochu sám také. Pozdravte Šafránka[16] přijedeli do Poličky. Ten balík vypravila paní Ježková,[17] žena našeho komponisty J. Ježka[18], který zemřel v N. Y.  já jsem už neměl čas před odjezdem a pak mi řekla že Vám tam sama přidala nějaké věci tak snad byste ji měli napsat až balík dojde.[19] Adresou je Frances Ježek 304 East 71 Street. New York. N. Y. Tak to je asi vŝe, Charlotte napíŝe příště zdraví Vás a vzpomínáme a když budete něco potřebovat tak napište. Mám sám radost ze zahrádky ačkoliv si ji mohu jen představit. Zdravím mnoho

Váš Bohouš

[1] Manželé Martinů v Paříži přistáli 6. 5. 1953 (Mihule 2002, s. 592). Belgickou královnou Elisabeth Gabriela Valérie Marie (1876-1965), milovnicí umění a štědrou mecenáškou byl BM pozván do poroty Le Concours Musical Reine Elisabeth, jedné z nejprestižnějších mezinárodních hudebních soutěží. Belgická královna Elizabeth ji založila již v roce 1937. Pro BM bylo pozvání do poroty velkým oceněním, do Bruselu se manželé Martinů vydali z Paříže 6. 6. 1953 (Mihule 2002, s. 455). Z Bruselu manželé Martinů na pozvání mužského sboru Die Haghe Singhers odjeli do nizozemského Haagu, aby zde strávili cca tři dny a poté se vrátili do Francie.

[2] Polní mše, H 279, kantáta pro baryton a mužský sbor.

[3] Dirigentem sboru byl Jos Vranken (1901-1973).

[4] Na italské Riviéře pobýval BM od 24. 9. do začátku října roku 1953 (Mihule 2002, s. 592). O setkání s holandským sborem se však již ve svých dopisech rodině do Poličky toho roku nezmiňuje. Pouze v dopise odeslaném 6. 10. 1953 Olze Schneeberger (signatura IBM SchO 1953-10-6) již z Nice BM lituje, že se v Repallu minuli.

[5] Účast v porotě Le Concours Musical Reine Elisabeth – viz výše.

[6] To bylo možné díky ročnímu stipendiu, které BM obdržel od tzv. Guggenheimovy nadace (John Simon Guggenheim Memorial Foundation) (Mihule 2002, s. 449.)

[7] Od poloviny listopadu 1937 až do začátku roku 1938 pobývali manželé Martinů v Nice - Chemin de Brancolar ve vile Point Clair malíře Josefa Šímy (1891-1971), viz PBM Kr 226 až 229.

[8] V dopise rodině do Poličky ze dne 5. 6. 1953 BM upozorňuje, že asi za 10 dní v Paříži zazní jeho Symfonie č. 1, H 289 řízená Charlesem Munchem (1891-1968).

[9] K naplnění tohoto slibu nedošlo, resp. se o něm v dopisech BM rodině do Poličky nedočteme.

[10] Z důvodu obavy z možné perzekuce BM v této době často ve svých dopisech do Československa neuvádí jména zmiňovaných osob. Za označením „náš přítel“ byl ukryt Karel Šebánek (1903-1980), nakladatel, blízký spolupracovník a přítel BM. V letech 1946-49 ředitel hudebního nakladatelství Melantrich, které bylo po převratu společně s ostatními nestátními vydavatelstvími zrušeno (na tom se podílel i sám Šebánek), Šebánek byl pověřen zřízením národního hudebního vydavatelství Orbis, na jehož činnosti se podílel do prosince 1952, kdy byl nečekaně propuštěn. V letech 1953-54 pracoval jako hudební referent v hudebním oddělení národního podniku Kniha v Praze (Brádková 2010).

[11] Národní hudební vydavatelství Orbis již v té době neexistovalo, od 1. 1. 1953 bylo včleněno do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. „SNKLHU převzalo nakladatelská práva Orbisu, stejně jako předtím už Orbis práva hudebního úseku Melantrichu a dalších znárodněných hudebních nakladatelství. (Citováno z Popelka 1996, s. 131.)

[12] V letech 1953-1956 je v dopisech BM rodině do Poličky (viz PBM Kr 444-449, 452, 454-457, 460, 464, 466-481, 483, 486, 514, 516) často zmiňována příprava smlouvy mezi nakladatelstvím Boosey & Hawkes London-New York a Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze, která měla umožnit „[…] pohyb hudebnin přes železnou oponu, vydávání nových skladeb B. Martinů v Praze a zajistit vyplácení tantiém skladateli do zahraničí.“ (Citováno ze Zouhar 2008, s. 64). Podle Zouhara (2016, s. XXXV) k jisté dohodě mezi oběma vydavatelstvími došlo.

[13] Václav Mikota 1896-1982), ředitel hudebního odboru Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v letech 1953-1960.

[14] Josef Kalaš (1921-1977), od 1. 1. 1953 ředitel Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.

[15] Karel Šebánek – viz výše.

[16] Miloš Šafránek (1894-1982).

[17] Frances Ježková (1900-1986), vdova po Jaroslavu Ježkovi, „[…] jež se stala Bohuslavu Martinů dobrou kamarádkou. Dedikoval jí komorní kantátu Legenda z dýmu bramborové nati 1956).“ (Citováno z Popelka 1996, s. 132.)

[18] Jaroslav Ježek (1906-1942), český hudební skladatel, dirigent a klavírista. „S Ježkem (1906-42) se znal Martinů už z Paříže 1928 a a Ježek jej navštívil i v Poličce při jednom z prázdninových výletů v 30. letech.“  (Citováno z Popelka 1996, s. 132.)

[19] V dopise rodině do Poličky odeslaném z Paříže dne 5. 6. 1953 (Mar 1953-06-05) BM uvádí: „Poslal jsem z N.Y. balík se staršími šaty, zimník pro Fanouše který jsem málo nosil a tak jsem tam přidal maličkosti.“