[Nice] Říjen               

[Nice] Srpen 1. 58.[1]

Mila Mařko[2] a Jindřiško[3]:

Dnes došel smutný dopis od p. Nebudy z PrahyTeď je ten okamžik kdy musite vziti odvahu do obou rukou, jistě jste již vědeli o beznadejném stavu Fanouše.[4] I my jsme o něm věděli přes to že jsi nás v dopisech šetřila a dávala naději, ale co bylo nevyhnutelné se stalo a Fanouš nás opustil pro vždy. Vrátil se k tatinkovi[5] a mamince[6] kam my všichni se vrátime a tam se snad konečne shledáme. Utěchou vám musi býti zě Fanouš dostal tak dobré ošetřeni a doufám zě tak netrpěl tou zhoubnou nemoci, už na světe mnoho radosti neměl. Obával jsem se každého dopisu z domu, že mi přinese tu smutnou zprávu a byli jsme tyto dny neklidni jako bychom to tušili. Je mi tolik lito že jsem jej nemohl ještě uvideti a na posledni cestě z domečku vyprovoditi a myslim že je teď v lepšim světe než my tady. Ale měl přece jenom klidné stáří a dožil se vysokého věku, musel miti zdravi ze železa že se jeho tělo tolik bránilo. My všichni jsme se už prežili a zdá se mi že už sem nepátříme, svět se tolik změnil a místo náleží už těm mladším. Tolik jsme toho v našem živote viděli a prožili, věci hrozné a tragické, tolik našich znamých už odešlo a jenom vzpominka po nich zůstala. Tak se mi zdá jako kdybych se zase díval z veže a doprovázel vás na ceste tam kde naši drazi odpočívají; A pak bych se rád vrátil do domečku abych vás pokud to lze uklidnil, bude tam pusto po jeho odchodu, pusto a prázdno ale máte dobŕe a upřimńe známé okolo sebe jako je Maruška[7], která měla také svŭj podil v bolestech života a která vám rozumi a dovede povzbudit, a máte nás, kteři na vas v těchto chvilich myslí a snaži se vám dodat odvahu abyste tento smutný okamžik vzali s vědomim že byl nevyhnutelný, to je úďel nás vsěch, chvili zde pobudem a pak musime odejit.

Pan Buh nám dopřál zde na tomto podivném světě dosti dlouho zůstati a i za to musime byti vděčni. Tak hlavu vzhůru, čas všechno zmirní zarmutek vás dlouho neopusti ale tim ovšem se nic nenapravi a je tedy nutno odolati, abyste samy ještě zdravím nedoplatili, vite že zdravi si musime vážit, to je velký dár. Tim všim jsem vas asi mnoho nepotěšil ani jsem nemohl, to neni v naši moci, ale budu klidnejši kdyz mne poslechnete a budete myslet na sebe samy, že mate ještě svuj život před sebou. Pozdravte ještě od nás Fanouše až půjdete na hřbitov, lidi ho měli radi a vážili si jej a tak mužeme jen řici snad je mu lépe v tom novém neznamém světě. My sami nevime kdy nás osud k němu zavolá. Napiš mi brzo abych vědel že jsi aspon poněkud přemohla tu bolest. Už v poslednim dopise jsem se ptal jak se ted zařidíte po jeho odchodu o nemž jsem vědel zě přijde každým dnem. Já pochybuji že J.[8] zůstane v Poličce, ona jistě byla zvyklá na městský život a naše městečko ji nemohlo moc dáti. Vráti se snad ke svoji rodině do Pahy? Napiš mi všechno jak jste se rozhodli si dalši zĭvot zařiditi. Tobě milá Marko bych doporučoval abys jestli je to možné, zůstala nějaký čas s Maruškou, aby tě prázdný domek stále nevracel na tragicke myšlenky a měla okolo sebe jiné prostrědi a dojmy, snad to bude možne, Maruška se vždy o vás vsěchny tolik starala a bude velkou pomocí právě v těchto dnech, oba ji se Charlottou[9] za to ˇdekujeme a na vás všechny myslime.

Tvuj Bohouš

Ma chère Marienka

Je voudrais être près de vous pour pouvoir partager votre chagrin, je m’imagine ce que doit être votre douleur en perdant Fanuš, mais songez, chère sœur, que nous sommes dans nos pensées près de vous et que nous vous aimons, soyez courageuse, prenez bien soin de votre santé, dans ces moments bien douloureux. Je vous embrasse de tout mon cœur. Mes sincères condoléances à Jindricka.

Charlotte Martinu

Moje milá Marienko,

chtěla bych být s Vámi, abych mohla sdílet Váš zármutek, představuji si, jak bolestivá musí být ztráta Fanouše, ale pomyslete, drahá sestro, že v myšlenkách jsme při Vás a že Vás máme rádi, buďte statečná, dávejte na sebe pozor v těchto bolestivých chvílích. Z celého srdce Vás líbám. Upřímnou soustrast Jindřišce.

Charlotte Martinů