Na existenci první verze jednoaktové opery Mariken de Nimègue, H 236 2/I (1933) z operního cyklu Hry o Marii, H 236 (1934) poprvé upozornil Harry Halbreich. […] Na počátku práce na opeře stojí zájem Martinů o středověké lidové divadlo, který výrazně vzrostl počátkem třicátých let 20. století. Prvním dílem, které vzniklo z tohoto impulzu, je baletní scéna se zpěvem Legenda o sv. Dorotě (1931), kterou Martinů vřadil do první verze baletu Špalíček, H 214/I (1932). Hned po dokončení Špalíčku se skladatel začal intenzivně zabývat myšlenkou na kompozici „staré hry nebo legendy upravené pro současnou scénu“ a tento skladatelův plán začal nabývat konkrétních obrysů na jaře 1933 […]. Martinů si představoval „operu čerpající z lidových podání, a sice z těch nejstarších“, právě v duchu své nedávno dokončené Legendy o sv. Dorotě. Měl na mysli vytvořit celovečerní cyklus ve „stylu a formě lidových her“, složený ze tří nebo čtyř různých, ne příliš dlouhých částí „skoro ve stylu středověkých her“. […]
Martinů bydlel již desátým rokem v Paříži, když ho 19. dubna 1933 poprvé navštívil básník Vítězslav Nezval, kterého okamžitě získal pro svůj nejnovější tvůrčí záměr. V té době měl již skladatel konkrétní představu o textových předlohách, které chtěl použít. Podle svědectví z Nezvalova deníku mu 5. května přinesl rozvrh libreta oblíbené a známé holandské středověké hry (miráklu) „Mariken van Nieumeghen“ ze začátku 16. století. V následujících třech dnech na něm Nezval intenzivně pracoval spolu s Martinů a režisérem Jindřichem Honzlem, kterého Martinů oslovil pro spolupráci na operním cyklu již na podzim 1932. […] Později se však ukázalo, že Nezvalova pracovní verva, kterou s velkou intenzitou vložil v počátku do projektu opery, značně ochabla s jeho odjezdem z Paříže a stala se klíčovým důvodem pro změnu plánu a následné vytvoření verze na francouzský text, kterou Martinů původně nezamýšlel. Nezval měl totiž zpoždění s dodáním definitivního textu k Mariken, a to i přes četné skladatelovy i Honzlovy urgence. […].
V průběhu června začal Martinů hledat v Paříži pro Mariken náhradního libretistu. Našel jej v literátu a divadelníkovi Henrim Ghéonovi, se kterým se seznámil krátce před 22. dubnem 1933. Ihned po seznámení mu totiž Martinů v tomto dopisu přiblížil sebe jako skladatele, napsal mu o svém zájmu o středověké divadlo a poprosil jej o texty středověkých her v moderní francouzštině; vysloveně zmínil soubor středověkých miráklů Miracles de Nostre Dame.
Martinů se s Ghéonem seznámil prostřednictvím Šafránka „v literární, hudební a umělecké společnosti, jež se v neděli scházívala u Jacquesa Maritaina a jeho choti, básnířky Raissy Maritainové.“ […] Maritain byl významným katolickým filozofem a také předním znalcem středověké estetiky. Je proto přirozené, že v době živého zájmu o středověké divadlo našel Martinů v Ghéonovi, který rovněž patřil mezi hosty Maritainovy společnosti a který se živě zajímal o středověké lidové divadlo, spřízněnou duši pro své záměry. […] Ghéon se ukázal být pravým opakem Nezvala co do spolehlivosti, a tak již před 29. červnem od něj Martinů obdržel první scény Mariken de Nimègue, jak zní její titul v první verzi opery ve francouzštině. Ač je zřejmé, že původně Martinů plánoval Mariken zkomponovat na český text jako součást cyklu oper, byl si od této chvíle vědom, že bude vytvářet dvě verze, francouzskou a poté její českou adaptaci, pro kterou začal hledat někoho, kdo by mu ji vytvořil. […]
Až po uplynutí několika měsíců nalezl Martinů vhodného autora adaptace ve Vilému Závadovi, který skladateli poslal český text před 5. březnem 1934. Martinů to sdělil Honzlovi s poznámkou, že Závadův „moc hezký“ text je vytvořený v duchu poetismu, a tedy naprosto stylově odlišný od Ghéonova zpracování, a on bude muset celou operu předělat, aby se k ní hodil. Tak vznikla druhá verze Mariken, která se stala součástí cyklu Her o Marii. Na provedení verze s francouzským textem však Martinů myslel i nadále a korespondoval o tom s Ghéonem ještě v prosinci 1936 a znovu v květnu 1937. Byl si vědom toho, že pro případnou inscenaci bude muset dopracovat klavírní výtah s francouzským textem, který začal vytvářet již v roce 1933.
Shrneme-li genezi první verze opery Mariken, která dosud nebyla provedena a není takřka známa ani širší odborné veřejnosti, můžeme konstatovat, že k jejímu vzniku zásadní měrou přispěl Nezvalův bohémský přístup k uměleckým závazkům a skladatelova netrpělivost v hledání autora českého libreta, který by básníka nahradil.
Aleš Březina – Ivana Rentsch – Jitka Zichová – Pavel Žůrek. Dělat opravdové divadlo I. Komentované kritické vydání libret všech jevištních děl Bohuslava Martinů z let 1913–1937 a kritická notová edice jeho oper Mariken de Nimègue a Alexandre bis. In: Hudební věda, 4/59, 2022, s. 494–500 [zkráceno].