Prélude [H 86bis] dosvědčuje, že v sousedství quasiimpresionistických a domněle rafinovaných partitur, hýřících bohatým a proměnlivým zvukem, pentatonikou a harmoniemi založenými na celotónové stupnici, uměl Martinů skládat hudbu velice průzračnou a přehlednou a paradoxně i odolnější vůči času, než byly jeho první debussyovské opusy, na nichž si kdysi velice zakládal. První ze dvou myšlenek této třídílné skladby je zřetelně spjata s českou hudební tradicí, jak jí rozuměl už konec 19. století. Současně však dokládá, že Martinů v roce 1913 ještě zdaleka nenastoupil obtížnou cestu za hudbou, jež „bude nová a přece bude česká“ (smíme-li parafrázovat jeho pozdější výrok). Kontrastní zpěvná druhá myšlenka Prélude je vlastně variantou vstupního motivu Valčíku sentimentální loutky z prvního sešitu klavírních Loutek (vydáván jako Loutky III [H 72]), komponovaných v časové shodě s Prélude. Motivická spřízněnost obou zmíněných skladeb i obdobná stylizace osminového doprovodu v levé ruce svědčí o zaujetí mladého skladatele pro jeho Melancholické loutkové písně, jak se první Loutky původně jmenovaly.
Iša Popelka, Bohuslav Martinů: skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 4.