Základní informace
Titul CZNoc [auth.]
Podtitul CZNokturno. Meloplastická scéna v 1 aktu
Titul ENThe Night
Podtitul ENNocturne. Meloplastic scene in 1 act
Titul DEDie Nacht
Podtitul DENotturno: Meloplastische Szene in einem Aufzug
Titul FR
Podtitul FR
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieBalety
Halbreichovo číslo a přípona89
Části (věty)
Durata45-60'
Nástrojové obsazení3332-4331-Timp-Batt-Xil-Camp-Cel-3Arpe-Pf-Archi; Coro femminile
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompozicePolička
Rok dokončení1914
Započetí kompozice1913
Dokončení kompozice09.01.1914
Poslední úprava
Premiéra
Interpret
Datum premiéry
Místo premiéry
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Místo uloženíPolička
Současný vlastníkCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Poznámka k rukopisu
Vydání
Místo vydání
Vydavatel
Rok vydání
CopyrightSchott Music Panton, Praha
Poznámka
PoznámkaNámět Alois Kohout. -- - -- Název a podnázev na titulní straně rukopisu: "Noc | Nocturno | meloplastická scéna v I actě".
Informace

Noc

První scénická díla Bohuslava Martinů se umísťují do řady drobných mladistvých skladeb klavírních a komorních a více než pěti desítek písní let 1910 - 1914; následují prvním dvěma větším pokusům symfonickým, třem lyrickým melodramům na francouzské texty a zdařilému cyklu sedmi písní Nipponari s průvodem malého orchestru. Všechny tyto sklad­by a skladbičky nejsou tak zcela bez významu v celkové perspektivě díla Martinů, ale nic v nich ještě neprozrazuje osobnost budoucího skladatele; neznamenají než podvědomou přípravu něčeho, co teprve přijde. „Nic v letech 1910 - 1914 nedělal jsem tak soustředěně, žil jsem v oblacích, v mlze, žil jsem v románech a v divadle, ani ne v koncertech“ — tak mně líčil za války v New Yorku své mládí.

V jeho prvním scénickém díle, nazvaném Noc (s podtitulem Nokturno), uplatňuje se zvuková stránka, touha po novém zvuku, která se objevila v Nipponari a melodramech. Posuzujeme-li toto mladistvé dílo z let 1913 - 1914 s odstupem doby, nepřekvapuje nás ani tak jeho kompoziční technika, jako spíše divadelní smysl skladatelův a průkopnický čin v čes­kém baletu. V koncepci svého prvního baletu přibližuje se Martinů k re­volučnímu činu, který pro oživení scénického baletního umění vykonal Ďagilevův Ruský balet. Ostatně popud k baletní trilogii, jejíž první část
tvoří Noc, přišel z Paříže. Malíř Alois Kohout, který v letech 1909 - 1912 studoval v Paříži a byl svědkem první slavné pařížské sezóny Ďagilevova Ruského baletu, je autorem scenária Noci, silně ovlivněného Faunovým odpolednem, které na Debussyho mistrovské dílo vytvořil choreograficky i tanečně Nižinskij a které malíř Kohout shlédl v Paříži v divadle Chatelet v r. 1912. Martinů sám měl příležitost seznámit se s Ruským baletem v Praze na počátku r. 1913, kdy slavná kohorta Ďagilevova zde hostovala 18. a 20. ledna v Novém německém divadle. Na programu prvního večera byl Armidin  pavilón (s hudbou N. Čerepina), Karneval (Schumann) a Šeherezáda Rimského-Korsakova. Na druhém večeru bylo Fokinovo choreo­grafické drama Kleopatra  (Arenskij, Rimskij-Korsakov a Glinka), Duch růže (Weber) a Polovecké tance z Borodinova Knížete Igora. Všechny ba­lety byly uvedeny v choreografii Fokinově. Debussy ani Stravinskij na pražských programech nebyli.

V rukopisném seznamu svých skladeb z mládí, vyhotoveném v r. 1914, uvádí Martinů Noc na posledním místě pod číslem 77. Titulní list černě vázané rukopisné partitury má hlavní název Noc, napsaný honosně štětcem; pod ním ve dvou řádcích čteme: „Nocturno, meloplastická scéna v 1 actě“. Na titulní straně uvádí Martinů osoby baletu: nymfa, faun, mladý faun, kentauři, najády, fauni. Scénu popisuje takto: „Zátoka u moře, vzadu černé vysoké skály, večer.“ Vlevo dole pod podpisem „B. Martinů“ je datum: „V Praze 9. 1. 1914“. (Tento titulní list reprodu­kujeme v obrazové příloze.) Na předsádce je vlepen list s rukopisným textem libreta:

„Na břehu sedí starý faun, hrající na flétnu (syrinx), v pozadí jej poslou­chá žena, najáda. Melodie je sentimentální, uklidňující celou scénu. Klid tento je přerušen echem faunů za scénou. Echo mění myšlenkový postup najády, ta začíná tančit. Echo se blíží a zástup faunů a nymf přichází na scénu; v čele jich pak mladý faun, který tančí s najádou, láká ji, dosa­huje polibku a unáší ji s sebou. Mezitím zachází měsíc, dav faunů zděšeně prchá k moři. - Po chvilce se poněkud rozjasní - na scéně je opuštěný starý faun, hledající svoji najádu. Poznenáhlu se však uklidňuje, poddává se osudu a obrací se k flétně, která jedině mu zbyla. Výsměšné echo za scénou uzavírá akt.“ Na konci partitury je napsáno: „Finis coronat opus. 9. 2. 1914“ a podepsán „Boh. Martinů, Sáša, Stáňa.“

Zpráva o Noci a scénické tvorbě Martinů proběhla tiskem o 5 měsíců dříve. Místní poličský list Jitřenka ohlašuje 15. srpna 1913 Noc jako „nej­modernější balet podle vzoru Nižinského z pařížského divadla Théátre des Champs Élysées“. Zároveň píše o plánu baletní trilogie, jejímž prvním dílem má být Noc: „ ... druhou část tvoří balet Stín a třetí, dosud nezpra­covanou, má být scénické oživení některého Böcklinova obrazu.“ Jde zřej­mě o plán libretisty této trilogie, malíře Aloise Kohouta, který, jak víme z tehdejší korespondence Martinů se Stanislavem Novákem, tehdy nevě­děl, že Martinů už začal Noc komponovat. Nedůvěřoval mu a napsal mu, že zadal Stín Debussymu a že mu pošle něco jiného. Dopadlo to tak, že Martinů složil Stín až v r. 1916; na námět Böcklinova obrazu Vila na moři (který znal z barevné pohlednice z muzea v Sofii) složil patrně o rok dříve symfonickou skladbu nazvanou Balada, čtvrté dílo v sérii symfonických tanců.

Libreto Noci je proslulou kreací Faunova odpoledne silně ovlivněno. V citované zprávě Jitřenky, kterou zřejmě koncipoval malíř Kohout, není však zmínka ani o podtitulu „meloplastická scéna“, ani o vytoupení Olgy Gzovské, jejímž tanečním uměním zdají se být ovlivněny skladatelovy choreografické poznámky v partituře Noci. Přestože Noc nebyla nikdy pro nemalé hudební i scénické nedostatky provedena, má toto první scénické dílo Martinů několikerý význam.

V domácích poměrech představuje průkopnický čin, první moderní balet, těsně spjatý dějově i hudebně. Je první v řadě devíti baletů (včetně jaz­zového baletu  Šach králi z r. 1930), kterou začíná jevištní tvorba Martinů, obohacená koncem dvacátých let o tři opery, v nichž tance a jazzová hudba mají významné místo. Ve svých tehdejších literárních projevech Martinů zdůrazňuje, že obnovení formy baletu, splynutí scény s hudebním proudem, a také reforma umění tanečního poskytují v nejvyšší míře možnost hudbě absolutní, neomezujíce její logický vývoj a její hudební svobodu.

Tyto tendence jsou patrné už v partituře Noci, soustředěné na zvukovou stránku a opatřené četnými choreografickými poznámkami a pokyny ta­nečníkům, které představují první ukázky živého zájmu Martinů o taneční umění a jeho výrazové prostředky. „Zde neznačí hudba dosud tanec“ — píše např. v pokynu sólové tanečnici Noci - „nýbrž jakýsi strach před něčím neznámým. Pocit tento vyjádřen buď jen sklonem těla a rytmem rukou. Tanečnice vybavuje se z něho znenáhla, až ... stává se tanec urči­tějším.“

Po stránce hudební dává partitura Noci možnost nahlédnout do skla­datelova tvůrčího vývoje v době, kterou nazývá v Autobiografii „jakousi epochou impresionismu“ a která podle něho sahá od cyklu písní na texty japonské poezie Nipponari (1912) a tří melodramů na francouzské texty (1913) až do orchestrálního cyklu Míjející půlnoc (1922), s výjimkou České rapsodie (1918). Tři melodramy Martinů je nutno považovat, podle skladatelovy charak­teristiky, za pokus „o nový druh melodramatu, kde by forma skladby nespoutaná dramatickým detailem textu dala vystoupit mocněji náladě básně.“ Vznikla o rok dříve než jeho první scénické dílo Noc a zůstala v tvorbě Martinů ojedinělá. Citovaný poetický výklad je v určitém roz­poru s jeho budoucí prací s textem jak v dílech vokálních, v kantátách, tak v dílech scénických. Dočteme se o tom zejména v jeho velké eseji o Hrách o Marii a v článku „Přežila se opera?“ prakticky užívá slova jen v přímé recitaci, např. v kantátách Hora tří světel a Gilgameš, v operách pracuje s postavou mluvčího (např. v pastorální aktovce Čím lidé žijí). Složka mluvícího komentátora mu byla nemilá, stejně tak recitativy, jichž se snažil vyvarovat. Výjimku v tzv. epoše impresionismu Martinů rovněž tvoří, jak uvidíme, balety Stín a Koleda a od r. 1912 klavírní Loutky, o nichž napsal, že impresí nejsou. Impresionismus v díle Martinů znamená přímý vliv díla Debus­syho, který byl pro něho, jak konstatuje v Autobiografii, „největší relevací celého života“. „Lze-li mluvit o vlivu,“ - dodává - ,,je to v té době Debussy.“ Pro posouzení Noci jsou tyto pozdější dobře uvážené výroky Martinů důležité, neboť Debussyho vliv je v ní nezakrytě zřejmý. Hned na počátku děje, v písni Starého fauna, připomíná cantabile anglického rohu Faunovo odpoledne.

Do světa Debussyho nás uvádějí v Noci harmonické postupy v řádění a posouvání kvintových a nónových akordů a zvuk orchestrální věty, o němž se shovívavě zmiňuje Otakar Ostrčil v recenzi Noci. Zaslechneme v ní Debussyho Moře, Nokturna (v Noci je ženský sbor jako v Sirénách), také klavírní Radostný ostrov; jinak zůstávají zde jeho vlastní prostředky bezvýrazné, i když je v dynamice vystupňuje do „con tutta la forza ffff“ ve chvíli, kdy Mladý faun dosahuje polibku a Najádu unáší. Určitě to není Debussy plně pochopený, ale v tomto expe­rimentu to není okolnost rozhodující; hlavní je, že se český skladatel poprvé v domácích poměrech vyrovnává odvážným činem s francouzským impresionismem, že první v české hudební produkci přijímá s upřímným přesvědčením bezvýhradně Debussyho, proti němuž psala po léta česká oficiální hudební kritika. „Debussyho ,impresionismus“ - psal 1909 Ne­jedlý - „jest, krátce řečeno, zajímavý, avšak naprostý omyl, jenž v umění vzniká snadno tam, kde se jednomu umění vnucují specifické známky umění druhého... hřích proti umělecké přírodě... nepřirozenost, z níž plyne jedině fadesa.“ Vítězslav Novák ostře odmítal zmínku o vlivu Debussyho na své dílo a o svém poměru k impresionismu napsal ve svých Pamětech: „Často bylo psáno o mém impresionismu jako převzatém z De­bussyho. To vůbec není správné. Impresionisticky jsem cítil již v Melan­cholii, tedy v době, kdy Debussy byl ve svých začátcích a nadto v Praze zcela neznám.“ Tyto dva citáty vrhají ostré světlo na domácí hudební situaci, v níž se Martinů snažil udržet krok s vývojem moderní hudby; cítil se při kom­ponování Noci šťastný, jak čteme v jeho korespondenci: „Je mi líto, že jsem hotov,“ - píše v lednu 1914 St. Novákovi - „já bych v tom ještě rád vězel.“. Zůstal mu proto v Praze na dlouho přídomek francouzského skladatele. Také recenze Noci, jak ji koncipoval Otakar Ostrčil, odráží ještě po válce určitou nechuť některých pražských vedoucích činitelů k impre­sionismu.

O baletu Noc dosud nevíme, kdy jej Martinů zadal Národnímu divadlu k provedení. Ostrčilova recenze Noci není datována, ale jak zjistil histo­rik tohoto období Národního divadla, František Pala, byla napsána začát­kem března 1920.

 Miloš Šafránek

Prameny

« předchozí
ID 359 (záznam 1 / 0)
další »