Základní informace
Titul CZMirandolina
Podtitul CZkomická opera o třech dějstvích
Titul ENMirandolina
Podtitul ENcomic opera in three acts
Titul DEMirandolina
Podtitul DEkomische Oper in drei Aufzügen
Titul FR
Podtitul FR
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieOpery
Halbreichovo číslo a přípona346
Části (věty)1. dějství: 8 výstupů, orchestrální mezihra před 8. výstupem -- - -- 2. dějství: 6 výstupů, orchestrální mezihra před 2. výstupem; na konci druhého aktu Sartarello - samostatné baletní číslo (viz H. 346 A) -- - -- 3. dějství: 6 výstupů, orchestrální mezihra před 4. výstupem
Durata103' (35' + 31' + 4' [Sartarello] + 33')
Nástrojové obsazení3222-4330-Timp-Batt-Archi
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolírytíř di Rippafratta (B), markýz di Forlimpopoli (B), hrabě d'Albafiorita (T), Mirandolina (S), komediantky Ortensia a Dejanira (S, A), Fabrizio (T), sluha rytíře (T), klenotník (Sp), balet
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompoziceNice
Rok dokončení1954
Započetí kompozice15.12.1953
Dokončení kompozice01.07.1954
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Václav Kašlík (dir./cond.), Luděk Mandaus (režie/director), František Tröster (scéna/scen.), Antonín Landa (choreografie), Maria Tauberová (Mirandolina), Přemysl Kočí (di Rippafratta), Oldřich Kovář (d'Albafiorita), Jaroslav Horáček (di Forlimpopoli)
Horáček, Jaroslav
Kašlík, Václav
Kočí, Přemysl
Kovář, Oldřich
Landa, Antonín
Mandaus, Luděk
Tauberová, Maria
Tröster, František
Datum premiéry17.05.1959
Místo premiéryPraha, Smetanovo divadlo (nyní Státní opera)
Ansámbl Orchestr a balet Smetanova divadla
Uložení autografu
InstituceBärenreiter, Kassel
Místo uloženíNěmecko
Současný vlastníkBärenreiter, Kassel
Poznámka k rukopisuV nakladatelství Bärenreiter, Kassel uložen také klavírní výtah rukou kopisty a 1 strana autografního seznamu korektur.
Vydání
Místo vydáníNěmecko
VydavatelBärenreiter, Kassel
Rok vydání1959
CopyrightBärenreiter, Kassel
Poznámka
PoznámkaLibreto v Italštině: B. Martinů dle hry Carla Goldoniho La Locandiera. -- - -- Německý překlad libreta Carl Stueber, český překlad Rudolf Vonásek. -- - -- Název na titulní straně autografu: "Mirandolina. | Commedia in 3 acts. (C. Goldoni)". -- - -- Druhé dějství dokončeno 07.05.1954, třetí dějství 23.06.1954, Saltarello 30.06.1954.
Informace

Mirandolina

Carlo Goldoni (25. února 1707 v Benátkách - 6. února 1793 v Paříži) se zasloužil o historii světového divadla prý především tím, že dal promluvit hercům pantomimy z commedie dell'arte. To však není jeho jediná nezpochybnitelná zásluha, Goldoniho pří­nosem bylo mnohem víc: jeho divadlo se stalo obrazným světem živých, důvěryhodných postav, ať byly situovány do měšťanské či aristokratické vrstvy. S sebou přinášely nový vzruch. Svěží humor a komediální ladění bylo u Goldoniho vždy zasazeno do originálních zá­pletek, přinášejících nečekané napětí. Jak byly takové kvality divadla v určitých obdobích blízké i Bohuslavu Martinů, dokládá řada momentů z jeho obsáhlého díla, například opera z třicátých let 20. století (kombinovaná s pantomimou) s výmluvným názvem Divadlo za bránou.

Po dosti dlouhém tvůrčím rozvažování se Martinů pro Goldoniho předlohu rozhodl za svého pobytu v Nice. Zde se zdržoval od září roku 1953 do léta roku 1955, kdy po­byt skladatelsky uzavřel komorní kantátou Otvírání studánek. Nádherná Riviéra se svým modrým nebem a vůní moře mohla mít svůj podíl na vyznění jeho tehdejších skladeb. Mezi nimi měla mít hlavní místo opera, neboť její partiturou hodlal splatit stipendium newyorské Guggenheimově nadaci. Martinů se těšil i na Itálii; vždyť si ji zamiloval už při zájezdu s Českou filharmonií v roce 1922. Cesta tehdy filharmoniky zavedla i do Flo­rencie, kde se odehrává Goldoniho komedie La locandiera (Paní hostinská, z roku 1753). Na podzim roku 1953 tedy přicházel Martinů se svou ženou z New Yorku jako renomo­vaný, světově proslulý skladatel do francouzské Nice, ale brzy nato se vydal i na italskou půdu. „Jsem jist, že nám to oběma prospěje - býti v přírodě, venku z toho Babylonu, co je New York; těším se, až začnu pracovat, je zde takový klid, že to bude radost kompono­vat," psal domů do Poličky 16. září 1953.

Teprve koncem roku se však ustálil na předloze opery. Chystal si ji v podstatě sám (v italštině) a také kvůli tomu si zajel na pár dní do Itálie. Práce mu zabrala asi půl roku - partituru dokončil 1. července 1954, jak si poznamenala do diáře jeho žena, která trpě­livě shromažďovala data o jeho vznikajících skladbách. Její originální název odpovídá názvu Goldoniho (La locandiera), do světa však opera vykročila při pražské premiéře 17. května 1959 jako Mirandolina podle jména hlavní hrdinky, kterou tehdy jedinečně ztvárnila Maria Tauberová. Je to pochopitelně paní hostinská Mirandolina, kdo na sebe soustřeďuje v činohře i v opeře (koloraturní soprán) stěžejní pozornost. Proti ní stojí nikoli hrdinný tenor, nýbrž hned trojice mužských hlasů: rytíř di Rippafratta (basbaryton), markýz di Forlimpopoli (bas) a hrabě ďAlbafiorita (tenor). K nim se přiřazuje číšník Fabrizio (te­nor) a dvě vedlejší ženské role hereček Ortensie (soprán) a Deianiry (alt). Bez zajímavosti není ani kombinace několika vstupů mluvených dialogů hlavních postav do zpívaného a instrumentálního proudu, kterými Martinů rád oživoval dění na scéně.

Mirandolina je svým základním laděním komorní a má blízko k charakteru ně­kdejšího operního intermezza, jež odlehčovalo závažnost a pompu vážné opery. Skvě­le to demonstruje přítomnost saltarella, oblíbeného italského tance v živém šestiosminovém pohybu, do něhož se zahleděl i Felix Mendelssohn-Bartholdy v poslední větě své Italské symfonie . Martinů umístil skvělou stylizaci saltarella před třetí jed­nání a ta našla uplatnění rovněž jako svébytná orchestrální kompozice - jeho Saltarello znamenitě ladí s názvuky italské atmosféry prosakujícími celou operou, jakoby prozářenou sluncem a maškarním veselím. Je úzce spjato s ústřední hudební myš­lenkou provázející postavu paní Mirandolíny.

Není snadné navázat operně na světově proslulou divadelní látku; jestliže se to české­mu skladateli v tomto případě zdařilo, svědčí to o naprosté osobitosti jeho slohu, který může být konfrontován se zcela svébytnou komediální předlohou a v tomto dialogu s ní obstojí. Mirandolina rovněž názorně dokládá, že intenzivní sklon k románskému světu, který skladatele poznamenával od jeho mládí a naplno se rozvinul po jeho odchodu do Paříže v roce 1923, měl hlubší kořeny. Martinů v ní obohatil český myšlenkový svět o dal­ší pozoruhodnou spojnici ke kultuře italské. Není jich příliš mnoho, ale procházejí stale­tími jako trvalá pouta mezi velkými humanistickými tvůrci dvou myšlenkových okruhů, které byly vždy schopné vzájemně se obohacovat.

Jaroslav Mihule

Zdroj: CD Mirandolina, © Supraphon 2004, 3770-2 632

 

Prameny

« předchozí
ID 268 (záznam 1 / 0)
další »