Základní informace
Titul CZSymfonie č. 4
Podtitul CZ
Titul ENSymphony No. 4 [auth.]
Podtitul EN
Titul DESymphonie Nr. 4
Podtitul DE
Titul FRSymphonie n° 4
Podtitul FR
KategorieOrchestrální hudba
PodkategorieSymfonie
Halbreichovo číslo a přípona305
Části (věty)1. Poco moderato; 2. Scherzo: Allegro vivo; 3. Largo; 4. Poco allegro
Durata31' 30''
Nástrojové obsazení4432-4331-Timp-Batt-Pf-Archi
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant Ziegler, William Jr.
Ziegler, Helene
Diplomatický přepis věnováníTo Helene and Bill Ziegler
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompoziceNew York City, New York
Rok dokončení1945
Započetí kompozice01.04.1945
Dokončení kompozice14.06.1945
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Eugene Ormandy (dir./cond.)
Ormandy, Eugene
Datum premiéry30.11.1945
Místo premiéryPhiladelphia
Ansámbl The Philadelphia Orchestra
Uložení autografu
InstituceMorgan Library & Museum
Místo uloženíNew York City, New York
Současný vlastník
Poznámka k rukopisuAutografní partitura uložena v Robert Owen Lehman Collection. -- - -- Reprodukce autografu jsou uloženy v Centru Bohuslava Martinů v Poličce (2 kopie), v nakladatelství Boosey & Hawkes v Londýně a v Českém muzeu hudby v Praze. -- - -- Provozovací materiály cizí rukou (partitura a party) se nachází v archivu České filharmonie. -- - -- Kopie náčrtů 1.,2. a 4. věty od různých vlastníků uloženo v Institutu Bohuslava Martinů.
Vydání
Místo vydáníLondýn
VydavatelBoosey & Hawkes
Rok vydání1950
CopyrightBoosey & Hawkes, London-New York
Poznámka
PoznámkaDokončení jednotlivých vět: 1. věta 17.04.1945, 2. věta 02.05.1945, 3. věta 22.05.1945 (New York), 4. věta 14.06.1945 (Cape Cod, South Orleans, Mass.).
Informace

Symfonie č. 4

Až do jeho příchodu do USA nic nenaznačovalo tomu, že Bohuslav Martinů, vedle Smetany, Dvořáka a Janáčka čtvrtý klasik české hudby, bude psát též symfonie. Jeho jediný pokus na tomto poli – osamocená symfonická věta z roku 1912 – zůstal torzem a až do svého odchodu do Paříže v roce 1923 se Martinů zabýval hlavně skládání písní a baletů.

Mezi skladateli, žijícími ve 20. letech v Paříži, měla symfonie špatnou pověst - představovala pro ně reprezentativní druh romantické hudby a většina soudobých mladých tvůrců se proto snažila vůči ní spíše vymezit. Také Martinů se v té době věnoval spíše skládání hudby pro nejrůznější neobvyklá nástrojová uskupení a experimentoval s užíváním jazzových prvků. Velké orchestrální obsazení používal pouze v krátkých jednovětých skladbách (Half-Time, La Bagarre, Le Jazz, La Rhapsodie, Invence) a ve svých operách.

Skutečnost, že až do svých padesáti let nenapsal ani jedinou symfonii, zdůvodnil skladatel později slovy, že se na tak významný úkol do té doby necítil dostatečně připraven. Stejným dílem k tomu ale přispěla zřejmě i ta okolnost, že si u něj do té doby nikdo symfonii neobjednal, neboť Martinů žil pouze z objednávek nových skladeb a z výnosů za provozování svých děl. To se změnilo v roce 1942, když obdržel objednávku od Sergeje Kusevického. Tento slavný ruský dirigent a mecenáš soudobých skladatelů si objednal od Martinů orchestrální skladbu k uctění památky své krátce předtím zesnulé ženy. Premiéra 1. symfonie Bohuslava Martinů v listopadu 1942 v podání Bostonského symfonického orchestru za řízení svého šéfdirigenta Sergeje Kusevického se stala jedním z prvních ohromných úspěchů svého autora na americkém kontinentu. Od té doby komponoval Martinů každý rok novou symfonii - teprve Pátá symfonie z roku 1946 ukončila na čas tuto sérii - a úspěchy jejich premiér napomohly upevnění jeho čelné pozice mezi nejvýznamnějšími žijícími skladateli.

Čtvrtou symfonii komponoval Martinů v jarních měsících roku 1945, v době blížícího se konce válečných útrap a očekávání klidnějších a příznivějších časů. Tento historický okamžik znamenal pro Martinů navíc též splnění jeho dlouholetého snu - vrátit se do Československa a vyučovat tam kompozici. Podle příslibů z Prahy na něj mělo čekat profesorské místo na nově založené Akademii múzických umění v Praze (dřívější Mistrovské škole pražské Konzervatoře). Martinů se proto domníval, že Čtvrtá symfonie, jeden z nepochybných tvůrčích vrcholů amerického období, bude též jeho posledním dílem komponovaným v USA. Tato naděje se bohužel neměla naplnit.

Oproti Třetí symfonii, ve které dal Martinů průchod svému stesku po domově, je Čtvrtá dílem plným radosti a očekávání. Radostná durová tónina úvodu první věty podtrhuje obrovskou energii díla a optimismus, který z něj vyzařuje. Světová premiéra Čtvrté symfonie se uskutečnila ve Filadelfii 30. listopadu 1945 za řízení Eugena Ormandyho. O necelý rok později - 10. října 1946 - byla provedena Rafaelem Kubelíkem a Českou filharmonií v Praze a během krátké doby se stala ze všech symfonií Martinů tou nejoblíbenější a nejhranější.

Zajímavým – a ve své době ojedinělým - dokladem kritických výhrad vůči tomuto dílu ze strany mladých skladatelů, je recenze, kterou uveřejnil v zimě 1946 v časopise Modern Music skladatel a kritik Vincent Persichetti. Protože předjímá některé z výtek, které se v pozdějších letech staly pro skladatele a teoretiky nastupující generace trvalkami při posuzování děl Bohuslava Martinů, ocituji z ní delší pasáž. Čtvrtá symfonie je podle Persichettiho dílem „nevyrovnaným a řiďoučkým, vyznačujícím se hutnou orchestrací a nevrlými změnami nálad. V prvních dvou větách se pohybují dvě motivické buňky proti sobě a sejdou se až v bezstarostné závěrečné tónice. Scherzo je poháněno svou tradiční formou. Ale na to jak křehké má kosti se pohybuje odvážnou rychlostí. Vzhled pomalé věty utvářejí chybně umístěné harmonické postupy, známé z lidové hudby, pod melodickou linkou, která je příliš nudná, než aby mohla být lidovou písní. Zatímco se Martinů usilovně snaží o shrnutí celé symfonie, objeví se náhle instrumentace, která zní svěže, třpytivě a průzračně. Zde nalézáme dotek krásy, kterou nám je tento autor schopen nabídnout, když se osvobodí od svých formulek a vyhne se přehnaným komplikovanostem, takže se jeho poselství k nám dostane přímočaře.”

 

 

Prameny

« předchozí
ID 227 (záznam 1 / 0)
další »