| Diplomatický přepis dopisu | June 26. 57.
Milý příteli:
Děkuji vám za dopis a přeji vám mnoho krásných dnů a mnoho odpočinku u Macochy, chtěl bych tam býti s vámi, znám ten kraj a je pro dobrou náladu a klid jako stvořen. [1]
Děkuji vám za vaše návrhy a plány ale zdá se mi že s tím tisknutím not budeme muset počkat protože, jestli se nemýlím a jak jsem předpověděl vytvořila se tím náhlým nakupením mých skladeb určitá reakce takže i zde bude třeba oddechu. To vše byla jakási radostná odbočka v mé práci a jak sám píšete směry v hudbě se mění a můžete čekati produkci jež není tak zábavná ale, jak říkají „nová“ a tak budete muset jít s duchem času ač je to proti všem principům, jež u vás vládly ještě před rokem a teď zase se každý bojí, aby nebyl zastaralý.[2] Tak já se do toho ovšem nehodím.[3] Mimo to i jiné složky přichází v úvahu, o kterých psát nechci vyvolané tím že nejsem s vámi a ovšem proč. Tak myslím, že zase budeme čekat.
Přeji vám i vaší paní krásné prázdniny. Srdečně váš
Martinů
|
| Věcné poznámky k DP | [1] Zdeněk Zouhar trávil letní měsíce roku 1957 opět nedaleko propasti Macocha, a to v rodné obci Kotvrdovice.
[2] V tomto souboru dopisů ojedinělá poznámka vůči sílící estetice Nové hudby. Ovšem Miloši Šafránkovi se svěřil už o půl roku dříve: "V celku má nálada, asi jako u mnoha lidí, je že to vlastně moc nestojí zato něco tvořiti pro tento svět, snad jsou lépe ti avantgardisti a 12 tóni co pracujou pro šuplík." (Dopis 14. listopadu 1956, archiv PBM.) Podobná skepse se objevila také v dopisu Franku Rybkovi na konci roku 1957: "Budu míti asi dost těžkou posici teď, neboť zde a hlavně v Německu je teď v oblibě ten poslední hudební systém moderní hudby, je to samý Schönberg a Beck a i ti mladí, není to sice k poslouchání ale protože to je prý to moderní tak všechny ostatní věci, které mají C dur akord už jsou out of Fashion." (Dopis 7. prosince 1957, archiv NBM.) O měsíc později zjišťoval u Karla Nováka: "Máte tam už tu budoucí hudbu dodekafonickou systém Schönberg a nebo je to ještě při klasickém projevu?" (Dopis 4. ledna 1958, archiv PBM.) Příteli Franku Rybkovi znovu psal o nové hudbě v červnu 1958: "Také už se nebudu do práce i s norami tak hnát, už jsem toho naškrábal dost a jestli teď ovládne svět ta nová hudba o 12 tónech, to si budou příští generace libovat, zde je toho plno a jedno horší než druhé, no to si nebudeme škrábat, my to už stejně poslouchat nebudeme." (Dopis 6. července 1958, kopie archiv NBM.) Podobně také vzpomínala Charlotte Martinů: "Na Boulezovu hudbu si Bohuš nepotrpěl, nicméně Bouleze samého si cenil a byl by se s ním rád poznal." (Martinů, Charlotte 2003, s. 177).
[3] Po úmrtí bratra Františka B. Martinů píše do Poličky Marii a Jindřišce Martinů 1. října 1958: "My všichni jsme se už přežili a zdá se mi že už sem nepatříme. Svět se tolik změnil a místo náleží už těm mladším." (Dopis 1. října 1958, archiv PBM.)
|