July 29.54

Milý příteli:

Děkuji Vám srdečně za váš milý dopis a s radostí Vám napíšu nějaké dvojzpěvy[1], mám teď poněkud volno[2], přes to že jsem trochu rozcourán[3], je zde hodně známých ze Státu.[4] Práce s našimi národními texty mi vždy dělá radost. Doufám že Vám je pošlu ještě během prázdnin[5] a jestli se nemýlím chcete opravdu dvojzpěvy a nebo chcete sbor?[6] Užiju piano a případně solové housle k doprovodu. Naše texty vždy mám sebou[7] a tak snad zase něco najdu, můžete tedy s tím počítat. Ovšem podotýkám, abyste to nedal Orbisu[8] nebo edici u nás k vydání, [9] já vím že by na to ihned skočili ale já mám smlouvu s mým americkým nakladatelem[10], kterému to musím předložit, držte tedy pro sebe a Váš sbor[11]. Vás i sbor srdečně zdravím a přeji mnoho úspěchu.

Váš

B. Martinů

P.S. Boosey + Hawkes vydal ženské sbory s českými texty asi 7 sborků, myslím že má též výměnou smlouvu s Orbisem, snad byste je mohl v Orbisu dostati? [12]

[1] Zdeněk Zouhar k tomu poznamenává: "Začátkem prázdnin 1954 požádal jsem Bohuslava Martinů o napsání cyklu asi pěti dvojzpěvů pro ženský sbor a klavír – na lidovou poesii. Měl tím být rozuměn jednak skladatelův protějšek k jeho cyklům jednohlasých písní s průvodem klavíru: Nový Špalíček, Písničky na jednu stránku a Písničky na dvě stránky, jednak to měl být jakýsi novodobý protějšek slavných Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka." (Zouhar 1957, s. 105.)  Bohuslav Martinů na tuto žádost reagoval cyklem  Petrklíč. Dvojzpěvy pro soprán, alt, housle a klavír, H. 348.

[2] 1. července 1954 v Nice dokončil operu Mirandolina, H. 346, 18. července kantátu Hymnus k svatému Jakubu, H. 347 a 30. srpna začal pracovat na oratoriu Epos o Gilgamešovi H. 351.

[3] Léto 1954 strávil na cestách po Francii, Itálii a Švýcarsku. Charlotte Martinů na toto léto vzpomíná: "V druhé polovině července jsme se s Wurmovými vypravili na deset dnů do Allosu v Nízkých Alpách." (Martinů, Charlotte 2003, s. 155.) A Bohuslav Martinů tehdy napsal příteli Franku Rybkovi: "Nicméně po návratu jsem dostal dopis z Brna od nějakého ženského sboru (dirigent Zouhar) jestli bych jim něco nenapsal a tak jsem si sedl a napsal Petrklíč, pět moravských dvojzpěvů s pianem a houslemi, tak ti nechám jednu kopii." (Dopis z 3. srpna 1954, kopie archiv NBM.)

[4] V Evropě byl tehdy také Frank RybkA (1895-1970), skladatel, violoncellista a varhaník, žák Leoše Janáčka, který trvale žil ve Spojených státech. Intenzivně se přátelil s B. Martinů zejména po skladatelově odchodu do Spojených států v roce 1941. Martinů se v Rybkově rodině zotavoval po úrazu v roce 1946 v Keene Valley,  bydlel v jejich domě na Long Islandu v Jamaica Estates v roce 1955 a společně strávili také prázdninové pobyty (1947, 1950, 1951). Opakovaně se setkávali rovněž v Evropě (1948, 1952 ad.). V létě 1954 se pokoušeli setkat, avšak neúspěšně. Patrně  se znali již z Poličky. V dopise sestře Marii Martinů z 10. července 1947 skladatel  připomínal Franka Rybku: "Já jsem zde v horách,  s Rybkou, možná se pamatuješ, býval v Poličce, u Tylu." (Dopis 10. července 1947, archiv PBM. Iša Popelka jméno rodiny opravil na "Tillu",  viz Popelka 1996, s. 98.) Bohuslav Martinů dedikoval Rybkovi Sonátu č. 2  pro violoncello a klavír, H. 286.  (Podrobněji o přátelství s Frankem Rybkou Rybka, Boris 1993 a Rybka, James 1993.)

[5] Cyklus odeslal v srpnu 1954.

[6] Aniž by skladatel čekal na odpověď, napsal cyklus Petrklíč s podtitulem "Dvojzpěvy pro soprán, alt, housle a klavír".  S určením pro sbor však počítal, což je patrné jak ze sazby jednotlivých částí, tak ze skladatelových dopisů. Z. Zouhar k tomu dodává: "[...] dlouhé držené tóny (prodlevy) v č. 3 a 5 jsou proveditelné jenom v obsazení sborovém." (Zouhar 2001,  s. 212.)

[7] Později Martinů upřesňuje: "[...] mám ovšem Sušila, [...] Erbena  a mnoho Slovenských písní vydané v Bratislavi." (Dopis z 6. září 1954, archiv ZZ.)

[8] Nakladatelství Orbis vzniklo v roce 1949 znárodněním všech hudebních nakladatelství v ČSR a do roku 1952 bylo jediným hudebním nakladatelstvím. V roce 1950 vydalo mj. 6. smyčcový kvartet, H. 312 z roku 1946 a v roce 1951 klavírní výtah baletu Špalíček, H. 214  z roku 1932. Tantiemy z nových smluv, ani z těch, které převzalo od  znárodněných nakladatelství (Melantrich, Mojmír Urbánek ad.) však Martinů do zahraničí nevyplácelo. Skladatel proto informoval sourozence v Poličce: "Psal jsem rovněž do Orbisu žádám je aby mi uvolnili ty moje věci co vydali, protože jsou takto pro mne úplně ztracené, noty výtisky zde nedostanu [...]." (Dopis 4. dubna 1953, archiv PBM.)

[9] 1. ledna 1953 se nakladatelství Orbis stalo součástí nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU), které převzalo všechna dřívější nakladatelská práva včetně těch, která Orbis získal od znárodněných nakladatelství. V roce 1956 vydalo mj. Otvírání studánek, H. 354., v roce 1959 Zbojnické písně, H. 361 ad.

[10] Smlouvu s nakladatelstvím Boosey and Hawkes  Martinů pravděpodobně podepsal v roce  1949. Skladatel o tom psal do Prahy Karlu Šebánkovi, řediteli nakladatelství Orbis: "Musím tě zarmoutit a zdělit ti že jsem podepsal smlouvu s B.&.H., neviděl jsem jiné východisko a prozatím se tím situace  nemění protože  to se jedná o věci jež oni už mají, jež byly už v tisku. Smlouva je na tři roky." (Dopis 16. ledna 1948 [recte 1949], archiv PBM.)

[11] Míní tím brněnské pěvecké sdružení OPUS (Obec přátel umění sborového), které Zdeněk Zouhar dirigoval v letech 1954-1956.

[12] V roce 1953 Martinů vydal u Boosey and Hawkes nikoli sedm, nýbrž šest ženských sborů ve dvou trojicích pod názvy Three Part-Songs  for female voices, H. 338 a Three Sacred Songs for female voices and violin, H. 339.