[Nice] září 1958.[1]

Milá Mărko[2]:

Jěstě pišu pár řádek jen pro tebe a hlavně abysi mèla odvahu a přijmula vše s tim vědomim že nemužeme nic dělat a zě musime přijmout co osud přinese. Ja i vy vsichni vite že neni nadeje a že jěstě musime byti vděcni že ma Fanous[3] takové dobré ošetréni a ze mu ulehčuji bolesti pokud mohouOn jistě musel miti zdravi silné že se jeho tělo tak dřzi a že neslysi a asi moc nevidi to take neulehčuje. Tak ted musíš jen myslet na sebe a nesmis svym citum dati volnost; Musiš myslet že je to takový běh světa a pomalu všicni odcházime tam okdud navratu není. Já tě mnoho potešit nemůžu protože śam citim bolestńe zě jej sotve uvídíme a tak naše touhy a přáni se všichni sejit se asi nevyplníJenom ty bud kurážná a poslouchej Marušku[4] ona umí potěšit a take měla svoje bolesti neni tomu davno.

Teď ovšem bych rád vědel jak se zařidíte a jak jsou vaše plany pro budoucnost nebot nevidim mnoho možnosti že byste mohli žíti obě[5] v domečku a sama take zustat nemužež, vsěchno se se stařím mění; Možná že ti připravuji timto dopisem nepřijemnosti ale musite byti a jiste jste připraveni že Fanouse už jen při živote udržují a že zústanete pak samy; Ale co bych hlavňe chtěl abys ty sama se nenechala ovládnout tvoji přilišnou citlvosti a přijmula vše s vědomim že se nemuzeme vzpířat osudu i kdyby byl sebe trpčí a boletsný, tak bud rozumna a kurázňá abys jeste nezhoršila celou tu smutnou situaci, v které jsme bezmocni, to chápeš, ja ti přeji a i nám zde mnoho síly; Tvuj

Bohous.